Stay - BTS Vkook texting

105. Karma

"Jungkooku."

Přicházelo to z dálky, zamlženě, ale své jméno jsem v tom slyšel.

"Jungkooku, prosím, řekni něco..."

Byl to jemmý hlas, podobný dívčímu. Mluvila na mě holka, nebo jen moje hlava všechny zvuky tak moc zkresluje? Ať už byla odpověď jakákoli, stále jsem nechával víčka pevně slepená u sebe a předstíral tvrdý spánek. Možná mi to dá ještě čas, abych mohl podle zvuků identifikovat situaci.

Jak se však zanedlouho ukázalo, bylo to k ničemu. Jediné zvuky vydávalo dýchání nás dvou - mně a oné osoby, co na mě mluvila - a jeho občasné prosby o komunikaci.

"Jungkookie. Sakra. Probuď se."

Ve snaze dotyčného uklidnit jsem zamručel a s tím ucítil, jak mi zakručelo v břiše. Ucítil jsem ukrutnou bolest a zničehonic si uvědomil, že mám v puse stále onu kovovou chuť, která mě provázela do tmy.

"Kookie? Králíčku?"

Znovu jsem zamručel, protože jsem se na lepší odpověď nezmohl. Osobu to ale očividně i tak potěšilo: radostně mě chytila za ruku, protože pochopila,  že i přesto, že jsem neotevřel oči, tak nějak vnímám okolní svět.

"Jungkooku, ty línej zadku, podívej se na mě."

Zamručel jsem. Nechtělo se mi.

Dostal jsem facku, ale hned nato políbení na nos.

"Víš o tom, že jsi se svrknul? Vážně. Ještě chvilku a budeš menší, než-"

Zdešeně jsem rozrazil víčka od sebe a vyvalil bulvy dopředu.

Zprvu jsem vnímal jen ostré polední světlo, přicházející zvenčí. Bylo bílé a nutilo mě si oči mnout a začít od znovu, hezky pomaličku.

Rozeznával jsem siluetu člověka, který se nade mnou skláněl, a pomalu zaostřoval na rysy jeho tváře. Ačkoli bylo všechno kolem ještě hodně rozmazané, osobu jsem dokázal identifikovat.

Jimin, kryjíc si rukou pusu, se otřásal v laškovném smíchu.

"Dobré ráno, šípková  růženko," zvolal šťastně.

Moje vidění se pomalu dostalo do normálu, sluch se ustálil na čemsi normálím a já se s bolestnou grimasou a Jiminovou pomocí posadil.

"Tišeji, prosím," zahuhlal jsem a rozhlédl se kolem sebe.

Byl jsem stále ve třídě. Lavice i židle byly v takovém stavu, v jakém byly, než studenti odcházeli. Takže v příšerném, ale setrvávaly na svých místech.

Chtěl jsem se posadit výš, ale moje ruka zavadila o jakýsi chuchvalec. Zprvu jsem se lekl, že je to pavouk, ale po bližším ohmatu provedeném současně s vytřeštěným upřeným pohledem do Jimonových očí jsem si uvědomil, že ten malý tvoreček to není.

Uchopil jsem to a zvedl  to do úrovně svého zraku. Byl to chomáč zacuchaných blonďatých vlasů, ne žlutých, spíše více dohněda, takových plavých.

Ihned jsem to ze své ruky setřásl. Ne proto, že se na to dostala moje krev, ale proto, že jsem věděl, komu ty vlasy patří.

"Jsou... Jsou pryč?" zeptal jsem se.

"Když jsem se probral, už tu nebyli. Byls tu jen ty, zmlácenej do mdlob.

"Omlouvám se," řekl jsem a sklíčeně sklonil hlavu.

Jimin se  uchechtl. "Za co?"

"Měl jsem si to vytrpět sám. Nechtěl jsem tě do toho zat-"

Na tváři mi přistála jemnější facka.

"Tohle neříkej," káral mě Jimin. "Nech mě ti pomáhat. Nebo být aspoň s tebou, když ti je nejhůř a nemůžu ti doopravdy pomoct."

"Ty a Jin kvůli mě ale trpíte," vzlykl jsem. "Zatáhl jsem vás do neskutečných malérů."

"My tě ale máme rádi, víš? Nám to nevadí. A ty za to stejně nemůžeš."

Vzlykl jsem. Jimin mi otřel slzu.

"Neplač."

"Promiň," ale opět jsem vzlykl.

"Vezmu tě do restaurace," prohlásil najednou. "Stejně jsme spolu chtěli někam jít. Ale nejdřív zajdeme do nemocnice, jen na kontrolu. Dobře?"

Kývl jsem. S jeho pomocí jsem vztal. Jimin popadl mou i svou tašku, hodil si je na záda a přišel ke mně, aby mě podporoval při chůzi.

O dvě hodiny později jsem odcházel z nemocnice s doporučením na výrazné snížení fyzické aktivity, zákazem většího zatěžování a receptem na nějaké prášky a nějakou hojivou mast, což mi mělo pomoct od bolesti. Léky jsem hned vyzvedl v lékárně, ale na mast jsem si musel počkat do zítřka.

Jinak mi ale nic hrozného nebylo a já za to byl rád. Představa, že skončím na vozíku, mě děsila celou cestu ze školy do ordinace.

"Půjdeš už dovnitř?"

Jiminův hlas dostal mou mysl zpět do reality.

Stáli jsme před vstupem do restaurace, přesně, jak Jimin slíbil. Kývl jsem a společně jsme vešli dovnitř. Dostali jsme se do naprosto kouzelného světa, restaurace kruhového půdorysu vyrostla okolo oprýskaného kmene, kolem kterého byla postavená fontána s lekníny. Nepochyboval jsem ani o přítomnosti rybiček. Stoly byly postaveny také do kruhu, některé byly kryté, takže nešlo vidět, kdo za nimi je. Také jsem neviděl, jestli někdo sedí za stolem za kmenem, tedy na jeho druhé straně. Byla tu spousta takových míst, která přímo vybízela k relaxaci. 

Objednali jsme si rameny a o chvíli později už je vychutnávali u poměrné nízkého stolku.

"Chutná ti to?"

"Jo. A moc."

"Víc, než doma?"

"Buď ticho, nebo přijde Jin a-"

"To je pravda," zasmál se  Jimin. "Už o tom mlčím." Na důkaz svých slov si zamkl pusu imaginárním klíčem.

Když jsem dojedl, rozhlédl jsem se kolem sebe.

Moc lidí tu nebylo. Možná za to mohly trochu vyšší ceny, ale ke stolu si jich tu sedlo jen několik málo.

Jedna dvojice mě zaujala opravdu hodně.

Tmavovlasý cosi říkal světlovlasému, který se schovával za skřížené paže a sem tam nějakou zvedl ke své tváři, aby si mohl otřít prostor pod očima. Po chvilce se tmavovlasý zvedl a nechal světlovlasého samotného před jeho vystydlým jídlem.

"Neboj, tady si na tebe nedovolej," uklidňoval mě Jimin a začal mě hladit na rameni. Mně to ale bylo úplě ukradené.

Světlovlasý na sobě vycítil můj pronikavý pohled.

Taehyungovy oči se střetly s mými v okamžiku, kdy si znova utíral slzu. Pak, jakoby ho cosi probralo, vztal, nechal jídlo jídlem a odešel pryč.

Když jsme s Jiminem viděli, jak napadá na pravou nohu, pohlédli jsme na sebe a usmáli se.

Pak jsme oba naráz, obklopeni září kapku zlomyslné radosti, řekli to slovo.

"Karma."

...again...