Stay - BTS Vkook texting

130. Bloody hell, close it!

Zbývají cca dvě do konce :((((((((( 

Sobota, půl dvanácté večer. Je zima, nějakých sedm pod nulou. Kosti mi prožírá štiplavý mráz, a to i přes to, že se nacházím připoutaný v zahřívaném autě.

To by byl asi ten nejlepší popis mé momentální situace, pokud by šlo o fyzickou stránku. Vlastně jsem se od chvíle, co jsme vyrazili ze stanice na místo určení, neopustil hřejivý střed mezi Hoseokem a Bummiem, který mě chvilku co chvilku líbal do vlasů, mokrých od roztátého sněhu, který jen pár minut před naším odjezdem začal zkrášlovat krajinu.

Možná, že mi zima nebyla doopravdy a moje tělo si prostě jen řeklo, že se bude klepat jako pako, protože venku zima byla a tak jistě musí být i tady, navíc Jungkook je ve stresu, co mu takhle nedat najevo trochu té milé zimnice? Asi to nedává smysl, ale když už smysl dává matematika a celý školní systém, tohle musí taky. Nebo mám možná takový stav, kdy člověk vlastně není na chladném místě, ale jeho tělo je pitomé a hraje si na osiku.

"Za chvilku tam jsme," otočil se k nám řidič -Minho, jak jinak-, když se na semaforu objevila oranžová. Spolkl jsem další knedlík. Co když tam bude Jongin a bude dělat problémy? Co když tam nebude Tae?

"Lidi, já vím, že je venku zima," špitnul Namjoon a otevřel okno vedle sebe na centimetrovou škvírku, "ale je tu šíleně vydejcháno."

Namjoon a ani nikdo jiný netušil, co se stane potom.

Yoongi se k němu natáhl a skrývajíc svá ústa a nos do vytaženého svetru s ním zacloumal. "Zavři to, sakra."

Joon okno zavřel a oddechl si.

"Do hajzlu," rozkašlal se Yoongi. "Tady snad vubuchl druhej Vesuv."

"Tu evakuaci nechám na tobě," prohlásil Jimin a když mu Yoongi věnoval vražedný pohled, usmál se na něj jako nějaké malé štěnátko. Jimin byl roztomilý aniž by se o to snažil nebo o tom dokonce přemýšlel, což znamenalo, že když ano, dokázal ji vytáhnout až do vražedných linií. Štěňátko, které vraždí svou roztomilostí. A přitom byl tak rozkošný jen v obličeji a výškou. Zbytek těla vypadá jako tělo zakrslého dřevorubce: sval, samý sval. Kdyby to Yoongi nevzdal, když mu Jimin věnoval kukuč, asi by byl Yoongiho zabil odhalením svých abs. 

Yoongi Jiminovi jeho svaly záviděl a bylo to nápadně vidět. Jenže Jimin trávil většinu volných chvil posilováním a Yoongi, který byl na cvičení příliš líný, ležením. Nevnímal jsem to jako nějak zákeřnou závist, Yoongiho ale evidentně trošku mrzelo, že nemůže Hoseokovi nabídnout to, co Jimin propůjčoval Taeminovi, ikdyž by to pravděpodobně veřejně nepřiznal. 

"Žádnej Vesuv nevybuchl," zamumlal George, který seděl na místě spolujezdce a něco si hledal na svém telefonu. "Ikdyž netvrdím, že to pro nás je výhra," dodal a ukázal nám, co našel."

Bleskové zprávy: v rodinném domě se strhl požár, hasiči jsou již na cestě...

Dole pod textem byla mapa a na ní vyznačený výrazným rudým bodem nějaký dům. Kolem byla jen změť bílé a modré. Pod mapou byly uvedeny nějaké stránky jako zdroj a bylo možno vidět i pár řádků textu, který však v Bleskových zprávách býval poměrně kraťoučký. 

Kibum  gestem naznačil, že tak úplně nechápe, co se nám George snaží říct, ale já jsem měl neblahé tušení, že to vím a že se nepletu. Bummie byl ale prostě někdy trošku trdlo. "Je to pro nás nějak důležité?" 

"To zatraceně je," přitakal George. "Je to tamhleten barák, už ho vidíte?" a ukázal na dům, který stál přes ulici přímou čarou asi sto metrů od auta. Byl to docela obyčejný dům, skoro stejný jako všechny ostatní v okolí, až na drobný fakt: topil se v dýmu.

Modlil jsem se za to, abych se ve svém úsudku mýlil. 

Když ale Minho zaparkoval, pocítil jsem náhlou tíseň. Jestli tam Taehyung stále ještě je...

Neváhal jsem, nepočkal jsem na ostatní, nerozhlédl jsem se, jestli mě náhodou něco nepřejede, protože takové věci jsem v tom momentě vyhodnotil jako nepodstatné a zdržující. Vyskočil jsem z auta a běžel do chřtánu černého dýmu. 

Ostatní se - soudě podle klapotu bot a křiku - rozeběhli za mnou. Na jednu stranu bych byl radši, kdyby to nedělali, protože hořící dům je pekelná past. Nechtěl jsem je do ní vtáhnout. Na druhou stranu jsem byl rád, že při vstupu dovnitř mám přátele po svém boku. 

Když jsem otevřel, vyvalila se na nás nová várka kouře, ale to mě neodradilo. Vešel jsem dovnitř. A přestože z domu zbývalo míň a míň, poznal jsem, kde jsem. A nejspíš i Jin, protože si stoupl vedle mně a chytil mě za ruku. 

Možná to bylo dobře. Možná bylo dobře, že jsme poznali dům vlastního utrpení. Pokud bylo s Taem zacházeno obdobně, jako s námi, pak bude pravděpodobně v místnosti pod námi. 

Ve sklepě. S pohledem upřeným na konec chodby - pamatoval-li jsem si dobře, byla to cesta, kterou nás naši únosci vedli ven v den, kdy se stala ta autonehoda-, nepouštěje Jinovu ruku, jsem se tam rozeběhl. 

Nedostal jsem se však ani do půlky cesty. 

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

"Ahoj, papoušku."