Stay - BTS Vkook texting

106. I am sorry, hyung

"A vůbec," řekl jsem rozesmátě, jdouc vedle stejně veselého Jimina, "nechápu, proč sis tu učebnici bral už první školní den. "

Jeho taška díky ní musela být tak dva a půl krát těžší, než by byla bez ní. Každý její roh byl zvýrazněný hranou té tlusté knihy. Nebyla to moc velká taška, jen tak akorát na nějaký menší výlet. 

"Byla v lavici. Tak jsem si ji prostě vzal. Klid. Je to starej, dávno zapomenutej šunt. Každopádně se vyplatila."

"To jo."

Šli jsme už pomalu domů, vychutnávajíc si tmavnoucí oblohu, předzvěst noci plné hvězd. Břicho mě bolelo jako čert, hlava třeštila, ale myslím, že na mě dával Chim dost dobrý pozor, takže by poznal, kdyby se mělo něco dít. Zatím to tak naštěstí nevypadalo. 

"Zajímalo by mě," pronesl jsem do náhlého ticha, když jsme byli tři bloky od cíle, "jak to vysvětlíme Jinovi. A jak na to bude reagovat."

Jimin zakroutil hlavou. "S Jinem bych si nedělal starosti. Možná se rozbrečí, bude hysterčit, na chvilku se tě bude každých deset minut ptát, jestli něco nepotřebuješ, v noci jednou za půl hodiny, ale nic hroznýho to nebude. Spíš mám obavy z reakce někoho jiného."

Skryl jsem bolestnou grimasu pod ruku a předstíral odkašlání. Já tupec jsem si ale neuvědomil, že tím své břicho nepříjemně rozpohybuju a vyšlu do těla tisíc ostrých hřebíků s plamínkem na špičce, takže jsem nakonec stejně nic nezamaskoval a na chvliku se zastavil. 

"Kookie, jseš v pohodě?"

Jimin mě hladil po zádech, zatímco jednou rukou se chytil mé paže. Kývl jsem, protože jsem nechtěl, aby se mnou měl víc starostí, než už se stalo. Pustil mě. Na chvilku jsem měl dojem, že se na mě dívá podezíravým pohledem, jakoby mému tvrzení tak úplně nevěřil, ale poté, co se odtáhl a usmál se na mě a jeho oči se zúžily do tenkých čárek, poznal jsem, že to byl pouhopouhý dojem.

"Kdo ti dělá starosti?" zeptal jsem se, když jsem znovu zabočovali. Před námi se rozprostřela silnice lemovaná alejí živého plotu, na vrcholu lehce nažloutlá, sežehnutá letním slunkem.

"Ty mi dělá-"

"Kde. Jste. Byli?!"

Jimin leknutím nadskočil a já, nebýt svých zranění, udělal bych to samé. Před námi se zčistajasna objevili Yoongi a Jin a ani jeden nevypadal zrovna nadšeně z toho, že se - podle Jiminivých hodinek na zápěstí - naše dvě maličkosti vracejí domů až o půl jedenácté. Fakt, že jsme podle jakýchsi časových zákonů měli přijít nejpozději ve tři odpoledne nám do karet pomyslné potřebné eso zrovna nezamíchal.

"Yoongi," zašeptal Jimin.

"Tak co?" naléhal Yoongi, od kterého jsem měl chuť utéct. Tak moc naštvaný byl.

"Chim mě vzal do restaurace, abych se trochu odreagoval," zamumlal jsem, když jsme se přiblížili dost na to, abych byl slyšet, ale byli zároveň dost daleko, abych stihl uhnout připadné ráně.  Jin hned po těch slovech vyštěkl.

"A vařili tam líp, než já, no? Hmm?"

"Jine, uklidni se, prosím," řekl jsem unaveně. On sám dobře ví, že vaří nejlépe na celém širém světě, a že ta restaurace nebyla ani tak o jídle, jako o odreagování.

Podle toho, že Jin omluvně přikývl a sklopil hlavu, jsem usoudil, že jsem pro tento moment nad ním vyhrál. Jen Yoongi se ještě netvářil moc přesvědčeně. Jeho pronikavý pohled se střetl s mýma vystrašenýma očima.

Snad si nevšimne-

"Předpokládám, Jimine, žes ho předtím odvedl do nemocnice," zavrčel.

Tak si zřejmně bohužel všiml.

Jimin si povzdechl. Nevím, kde vzal tolik odvahy, ale přišel k Yoongimu a omotal mu paže kolem těla v omluvném objetí. Yoongi sice zavrčel a odtáhl se od něj, ale jeho výraz napovídal, že se Jiminovi podařilo ho trochu udobřit.

"Co se stalo?" zeptal se Yoongi, už o dost klidnějším hlasem, a podrbal Jimina ve vlasech, zřejmě proto, že si tohle zvykl dělat Hobimu. Toho to uklidňovalo a jak se zdálo, na Jimina to mělo obdobný účinek.

"Asi bychom si o tom měli promluvit doma," řekl jsem a chytil Jinovu ruku, abych ho už neviděl smutného. Usmál se na mě, ale jeho koutky padly jako v krvavém boji poté, co si v přítmí mladé noci všiml mé zmlácené tváře.

Okamžitě jsem sklonil hlavu.  Nesmí mě vidět. Nesmí.

"Jungkooku, podívej se na mě," přikázal mi Jin.

Než jsme se rozhodl, že ho poslechnu, slyšel jsem Jimina, zřejmě mluvící hlavně k Yoongimu.

"Omlouvám se, hyung. Nedokázal jsem... Já... Nebyl jsem dost-"

"Ticho," přerušil ho Yoongi, a s nečitelným výrazem mu setřel slzu. "Už nemluv. Nemůžeš  za to."

"Ale já-"

"Zmlkni, nebo na tebe vezmu koště a praštím tě tím tlustým koncem se štětinkama."

Jimin se zasmál. "Tak já už budu zticha."

"To bych ti radil."

"Tak jo," ozval se Jin, a přerušil tak jejich debatu. "Jde se domů. Hned teď."

Tak jsme šli, a cestou jsem si s Jiminem vyměnil místo, takže on byl teď s Jinem a já kráčel vedle Yoongiho.

"Nech mě hádat," pronesl do ticha  mezi námi dvěma a prstem si podrbal svědivý nos. Byl menší, než já, ale jeho osobnost vzbuzovala respekt i v lidech tak dvakrát vyšších, než byl on sám. Ale taky vzbuzoval dojem -ne, to nebyl dojem, to byla pravda- že o druhé starostlivě pečuje, ačkoli ne vždy je to vidět tak, jako teď. "Že já vím, kdo to byl?"

"Taehyung," procedil jsem mezi zuby, "a Jongin. Ten z tý fotky."

"Vím, kdo je Jongin. Oba tě mlátili?"

"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "To Jongin. Taehyung mě držel, abych se nemohl bránit a abych neutekl."

"Každopádně na tom svůj podíl má. A to, že tě 'jen' přidržoval, ho moc neomlouvá, tedy vzhledem k tomu, že jsem s ním ráno mluvil a tak trochu..."

Yoongi se začal drbat na uchu. To dělal většinou tehdy, když byl nervózní, což se však vzhledem k jeho povaze nestávalo moc často.

Překvapeně jsem na něj pohlédl, ačkoli jsem si nebyl jistý, jestli to vůbec překvapující bylo.

"Tys mu vyhrožoval?"

"A taky že splním, co jsem slíbil."

S těmito slovy Yoongi otevřel dveře a nechal mě projít dovnitř, abych se v další vteřině dusil v objetí zbylých kluků z party, kterým jasné světlo z led žárovky ukázalo podrobné detaily mého pomláceného obličeje.

Trocha Yoonmin, pro ty, kteří ty dva shipují （〜^∇^)〜（〜^∇^)〜（〜^∇^)〜 xD