Stay - BTS Vkook texting

100. The hammer

Dalšího dne mě přišel vzbudit Jimin.

"Vztávej, Šípková růženko," řekl a roztáhl závěsy, aby se ke mně dostalo více probouzejícího světla. Pak se otočil a obdaroval mě zářivým úsměvem.

"Dneska bude krá-"

"Sklapni," umlčel jsem ho při náhlé vzpomínce na Taehyunhova slova.

Jimin ke mně zvedl  dlaně ve smířlivém gestu. "Promiň. Promiň."

Jakmile odešel, vztal jsem a s vlastním sebedonucením se převlékl do černých tepláků a bílého trika s potiskem.

Z kuchyně se linula nádherná vůně jídla. Přišel jsem tam a pozdravil ostatní kluky, dneska už v o něco málo lepší náladě, což bylo zřejmě ale jen tím, že jsem se z Taehyungovy zrady vyspal.

Jin mi položil jídlo na moje obvyklé místo. Myslel jsem, že to nezvládnu a uteču. Že nevydržím sedět vedle místa, kde sedával On. Moje nohy ale tyhle myšlenky úspěšně odignorovaly a já tam došel, bez seknutí, bez zadrhnutí.

Stál jsem tam jak sloup nejméně dvě minuty, zírajíc střídavě ma své jídlo, na svou židli a na jeho židli.

"Jungkooku," nechal se slyšet Hobi, když usoudil, že už jsem defakto ve stejné pozici až moc dlouho, "posaď se."

Pohlédl jsem na něj a kývl. "Máš pravdu. Měl bych. Jen musím ještě něco zařídit."

Položil jsem talíř na svoje místo a uždibl si z něj malé sousto, které snad na chvilku ještě nějak oblbne žaludek. "Lahůdka, Jine," zamumlal jsem s plnou pusou. "Miluju tvoje jídlo."

Však já ani špatně vařit neumím." Ruměnec na Jinově tváři byl zakryt histými fialovými vlasy, které uvěznily Jina a Namjoona v soukromém polibku, zatímco já popadl Taehyungovu židli.

"Počkej, co to děláš?" vyděsil se Hobi, když jsem s ní odcházel pryč. "Hej, Jungkooku!"

Nedbal jsem na něj. V předsíni jsem si přezul boty a vyšel i se židlí ven. Obešel jsem dům, takže jsem se ocitl na zahrádce. Pod velikým ořešákem se skvěla malá kůlna plná nejrůznějšího nářadí. Hned za dveřmi visela kladiva. Popadl jsem jedno z největších.

Dobře, byla to dvoukilová palice, ale co. Když to účel splní, nač to řešit?

Napřáhl jsem se a uhodil do židle. Síla kladiva spojená s mou silou,  setrvačností a jinými silami způsobily, že se opěrka přelomila. Udeřil jsem znovu a opěrka ležela na zemi, opuštěná, zapomenutá.

"Kookie! To je židle mejch prarodičů! Přestaň!"

Já ho ale neposlech. Udeřil jsem do sedátka.

"Ne!"

"Jsou to dva lidi, Hoseoku," pohlédl jsem na něj a ukázal na  židli, která byla nevratně deformovaná už teď. "A těch židlí je i bez téhle v samotné jídelně třikrát víc."

"Ale..."

"Buď prosím zticha, ano? Dělám, co jsem uznal za nejlepší."

Udeřil jsem do židle znova a ještě několikrát. Na okamžik jsem pocítil smyk sebekontroly a mlátil palicí jak smyslů zbavený. To však naštěstí netrvalo dlouho.

"Tak já budu mlčet," zamumlal Hobi, když mě viděl brát trosky do náruče. "Ale jen když mě poškrabkáš na hlavě."

"Připomeň si to potom," požádal jsem ho a odešel do předsíně i s troskami v náručí. Nějakým zázračným způsobem se do pytle krásně vešly.

O minutu nebo dvě později jsem usedl k snídani.

Všichni mlčeli. Nástěstí se mi podařilo dojíst rychle a tuhle trapnou chvilku o něco dřív ukončit.

Odnesl jsem talíř do kuchyně a vratil se na svou židli. Nikdo noc neříkal ani teď.

Hodiny na stěně tikaly tak hlasitě, až mi to v tom tichu rvalo uši. Z otevřeného okna se ke mně dostávala trocha vánku, ale nebylo to nic veleslavného.

Mlčení prolomil až Yoongi, nejméně po pěti minutách, a všechny tím překvapil.

"Asi už to nebudete považovat za důležitě," prohlásil a napil se svého čaje. "Ale myslím, že bych vám to vzhledem k tomu, co se stalo tadyhle Jungkookovi a Jinovi, měl říct. Protože jsem o tom dlouho přemýšlel a dospěl jsem k závěru, že je mezi tím, co se stalo jim, a tím, co chci říct, nějaká spojitost."

Čekajíc na pokračování, skenovali jsme každý jeho pohyb a napjatě vyčkávali.

...fall...