Killing Me To Love You

•5. Kapitola•

Den pro mě plynul až neskutečně rychle. Ani jsem se nenadála a už bylo deset hodin večer, což znamenalo, že už měla nastat má první noční hlídka s Malfoyem.

Kdybych nenesnášela mluvení se staršími ročníky, tak bych třeba i za těmi, co to vymysleli došla a řekla, aby to změnili, ale na to jsem až moc velký srab. Plus mi mluvení s neznámými lidmi moc dobře nešlo a tak jsem se k tomu nehrnula, pokud to nebylo extrémně nutné, což tohle pro mne bylo..., ale i přesto jsem za nimi nešla.

Smířila jsem se tedy s tím, že dnes umřu a vydala se na místo, kde jsme měli hlídat. S rozsvícenou hůlkou jsem chodila po chodbách a v té tmě se snažila najít tu chodbu u které jsme měli být.

Už jsem viděla noční světlo padající do chodby z oken místnosti chlapeckých záchodů, když v tom jsem málem dostala infarkt.

„Baf!“ vybafnul na mě blonďák zezadu a málem jsem se složila jen z toho, jak moc mě to vyděsilo. Vyjekla jsem přitom snad na celou školu a Draco se mé reakci začal smát.

„Ha, ha, ha. Fakt vtipný!“ založila jsem si uraženě ruce na hrudi a snažila se uklidnit mé rychle bušící srdce. Jeho smích mě však po chvíli dost vytáčel a tak jsem se rozhodla projít po té tmavé chodbě.

„Stejně lekavá jako před pár roky,“ uznal už s klidem a svou hůlkou nám svítil na cestu.

Kráčeli jsme vedle sebe a docela dost dlouho mezi námi panovalo ticho, které jsem s radostí uvítala. Při mém štěstím už byl Malfoy nejspíš až moc unavený na to o něčem mluvit a provokovat mou osobu.

„Co to bylo?“ vystrašeně jsem se zeptala, když jsem slyšela nějaký zvuk a rychle se otočila k blondýnovi u kterého jsem byla blíž, než bych měla správně být.

„To byl jen vítr,“ uklidnil mne a šel dál.

Svou hůlku jsem si projistotu rozsvítila taky a koukala se s zděšením za sebe. V hlavě jsem měla několik věcí, co by ten zvuk mohl znamenat a ani v jedné z mých teorií to vzduch nebyl.

„Seš si jistý?“

„Jo jsem!“ sebevědomě odpověděl. „Ani trochu ses nezměnila. Pořád jsi vyděšená ze všeho,“ pousmál se nad tím, ale ne zlomyslně nebo posměvačně jako to dělával. Anebo jsem jen měla vidiny, což by k téhle situaci sedělo lépe.

„Ale ticho! Jen uvažuji, co by nás tady v noci mohlo zabít a ne to mít na háku jako ty,“ pořád jsem se celá roztřesená otáčela s hůlkou kolem sebe a hledala příčinu toho zvuku.

„Neboj Izzo, já tě ochráním,“ chytil mě ochranitelsky kolem ramen, což mi v tuhle chvíli ani tolik nevadilo.

Měla jsem až moc velký strach než abych řešila svou nenávist k němu. Nerada si to přiznávám, ale byla jsem ráda, že jsem tu nebyla sama. Samotná bych tady za tuhle dobu už dávno zešílela.

„Jo ty tak,“ uchechtla jsem se nad tím, ale pořád jsem se rozhlížela všude kolem.

„Já tě vždycky ochráním. Jsem přece tvůj vysněný princ na bílém koni,“ egoisticky povznesl, po čemu jsem nesouhlasně pokrucovala hlavou.

„Tak to ani náhodou! Ty jsi tak jedině bílá fretka, která má do prince hodně daleko,“ narážela jsem na minulý ročník, kdy ho Alastor Moody proměnil v to bílé stvoření, což jsem bohužel na vlastní oči neviděla. Za ten pohled bych dala fakt cokoliv, ale já se prostě musela zrovna v ten den zdržet na hodině Jasnovidectví.

„Asi tě tady zabiju sám,“ sykl a zesílil stisk kolem mých ramen, což mi jen potvrzovalo, že za toto připomnění rád nebyl.

„Na to jsi mnou až moc posedlej. Koho by jsi pak otravoval?“ s trochou sebevědomím, co jsem měla jen při něm, jsem se zeptala a neřešila strach z okolí.