Killing Me To Love You

•8. Kapitola•

S osvětlující hůlkou jsem došla na smluvené místo s Dracem před záchodky, kde jsme měli hlídat. Překvapivě už tam byl. Opíral se o stěnu vedle dveřích a díval se zamýšleně před sebe. Bylo dost očividné z jeho pohledu ve tváři, že nad něčím horlivě přemýšlel a ani si nevšiml na poprvé, že jsem už jeho blízkost zaobírala i já.

Jeho pozornost jsem si vysloužila až tím pronikavým světlem z mé hůlky. Draco mávnutím svou zhasnul a vydal se chůzí k mé osobě.

„Ostatní prefekti na levé části hradu šli dnes spát, takže to máme projít za ně,“ ledabyle mě informoval o situaci a beze slova jsem tomu přikývla.

V tichosti jsem se rozešla chodbou a nebudu zapírat. Slova Goldsteina se mi opakovaly v hlavě do teď, proto jsem Dracovi nevěnovala ani jeden z mých pohledů. Hleděla jsem jen na cestu před sebe a modlila se, ať se dnešnímu rozhovoru s ním vyhnu.

Ale Merlin mě v lásce moc nemá, takže se stal úplný opak.

„Dnes jsi nějak zamlklá,“ utrousil a periferním viděním jsem si povšimla, že mne začal pečlivě pozorovat.

„Prostě nemám náladu na ty tvé kecy, Malfoyi,“ odsekla jsem a dívala se úplně na druhou stranu než byl on.

„Izzo,“ obtočil svou ruku kolem mého zápěstí a za něj si mě přitáhl přesně naproti jeho tváři. Tím jsem se jeho pohledu už nevyhnula. „Seš neuvěřitelná lhářka,“ zašklebil se.

„Co prosím?“ dotčeně jsem se chytila za srdce.

„Ano, jsi neuvěřitelná lhářka,“ zopakoval hrdě a svůj stisk zpevnil, když usoudil, že jsem se od něj chtěla odtáhnout. „Ani to nezkoušej. Já vím, že miluješ konverzace se mnou,“ sebevědomě pronesl.

„Až moc si věříš.“

„Vážně? To je asi proto, že mluvím pravdu,“ zkřivil své rty ve vítězný úšklebek.

„Ty tak,“ uchechtla jsem se a chtěla se od něj odtáhnout. Akorát docílila jsem tím naprostý opak, jelikož si mě za ono zápěstí přitáhl ještě blíž.

„Tak dělej. Řekni mi do očí, že nenávidíš rozhovory se mnou,“ přiblížil se obličejem k tomu mému, až se jeho vlasy dotýkaly mého čela.

Dost jsem pociťovala rozdíl našich výšek a nelíbilo se mi to. Před ním jsem byla jak trpaslík.

Polkla jsem na sucho a nadechovala se, abych něco řekla, ale z mých úst nevycházela byť jediná hláska. „Měli bychom jít dál nebo tady budeme do tří do rána,“ nakonec ze mne vypadlo a rukou ho prudce odstrčila.

Úspěšně jsem se rozešla po tmavé cestě dál a ignorovala moje zrychlené bití srdce.

Ne, nejsem za tím ani trochu.

„Nemusíš se stydět za to, že miluješ každou větu, kterou ti řeknu. Je to náhodou od tebe rozkošný, Izzo,“ frajersky se zasmál a já myslela, že mu jednu vrazím.

„A ty pořád budeš mít kecy a budeš,“ zadrmolila jsem si sama pro sebe a rychlým krokem uháněla, co nejdál jsem od něj mohla.

„Miluješ je.“

„Ne, nemiluju! A můžeš přestat být konečně, tak dotěrnej?!“ nevrle jsem se po něm ohnala a propíchla ho skrz na skrz vražedným pohledem.

On se nad mými slovy typicky zašklebil a společně jsme procházeli chodby do doby než se zmijozelské princátko nezastavilo u nějakého balkónu.

„Kam to zase jdeš?“ otráveně jsem ho následovala, protože bez něj bych byla dost v háji.

Lepší být s ním než bez něj. Kdyby po mně něco šlo, tak mu ho předhodím a uteču.