Killing Me To Love You

•27. Kapitola•

„Kam tak ženeš?“ ptala jsem se Malfoye, který mě za rukáv táhnul chodbami hradu.

„To je překvapení,“ mrkl na mě a potvrdil mi těmi slovy, že hlídání chodeb nebude jeho hlavní záměr.

„Nesnáším překvapení,“ zamrmlala jsem si pravdivou informaci.

Nesnášela jsem totiž nevědomost. Radši jsem vše věděla napřed, abych se kdyžtak na to mohla připravit, ať už to bylo dobré nebo špatné. A tak jsem jedna z mála lidí, která překvapení ze srdce nesnáší.

„Já vím,“ zašklebil se a zatočil do chodby, kde se po pár krocích zastavil u obrazu nějaké hrušky, kterou polechtal.

„Ehm... co to děláš?“ zmateně jsem hleděla na jeho počínání a přemýšlela jestli náhodou něco neměl.

Ta hruška se zachichotala a přeměnila se ve velkou zelenou kliku, za kterou zatáhl, čímž otevřel vchod do nějaké tmavé místnosti. Hůlkou jsem se snažila posvítit dovnitř oné místnosti, abych zjistila, co se tam nachází, ale přes tu obrovskou tmu stejnak nešlo nic vidět.

„Dámy první,“ otevřel mi gentlemensky dveře a pokynul do tmavého prostoru.

Nejistě jsem vešla dovnitř a doufala, že to nebude nějaký z jeho blbých žertů. Jestli mě tam zavře, tak se zítřka nedožije.

Při mém štěstí však stál hned za mnou a zavřel za sebou. Hůlkou si svítil okolo, aby viděl na krok před sebe a za ruku mě táhnul po jeho boku.

„Kde to jsme?“ vypadla ze mne otázka, jež mi docela dost vrtala hlavou.

Tuhle místnost jsem viděla poprvé v životě a to jsem si myslela, že bradavický hrad znám dobře za těch pět let studia.

„Bradavická kuchyně. S Goylem a Crabbem jsme sem chodili, když na nás přišel hlad,“ došel ke kuchyňské lince, nad kterou bylo pověšeno pár mosazných hrnců a panví, které se leskly pod světlem z mé hůlky.

„Asi už vím, kam tímhle zabíháš,“ povzdechla jsem si a chtěla se od něj, co nejrychleji vytratit pryč.

Akorát nestačila jsem udělat ani jeden krok vzad a on mne už bleskově přitiskl svým tělem na kuchyňskou linku.

„Ani se o to nepokoušej. Mně neutečeš,“ pohlédl na mne letmo a rukou se snažil najít něco k jídlu, co by tady náhodou bylo položený.

Protočila jsem očima a sama si na tu linku sedla a rozhlížela se. Usoudila jsem podle proudícího vánku, že tahle místnost malá určitě nebyla a letmý obrysy, které jsem v té tmě mohla aspoň trochu zahlédnout, to jen dokazovaly. Byla tu o dost větší zima než v ostatních místnostech v hradu a už i dle schodů dolů po kterých jsme sem šli, mi dokazovalo, že tahle místnost se nacházela někde dole.

Dost jsem se divila, že my s Charlotte jsme o této kuchyňce neměly ani zdaní, jelikož ona miluje jídlo, takže je zvláštní, že o tomhle zrovna nevěděla.

„Neměli by jsme být radši na chodbách? Co když nás tu někdo chytí?“ sypala jsem na něj otázky a ostražitě hleděla do tmy.

„Nechytí. Navíc už dlouho jsme společně neporušili školní řád,“ rukou si po lince k sobě přitáhl nějaký talíř a pečlivě ho prohlédl.

„Naposledy to nedopadlo moc dobře,“ rozpomněla jsem si na noc, kdy jsme se ve třeťáku potloukali na astronomické věži.

Když jsme ten den šli dolů, tak nás na chodbě chytil Filch s tou jeho vypelichanou kočkou, který snad nikdy nespí a nebýt profesora lektvarů, co to ututlal, tak bych dostala od rodičů velkého sprda. Vlastně Snape za mne ututlal fakt hodně věcí, jaké jsme s Malfoyem vyvedli za tři roky našeho přátelství a rodiče o tom doteď neměli ani zdání. Kdyby to věděli, tak bych zaručeně měla zaracha na dost dlouhou dobu.