Killing Me To Love You

•66. Kapitola•

Podlouhou chodbou ke schodům do sklepení, kde máme mít trénink se Snapem, jsme cestou potkali skupinku kluků z Havraspáru, kteří nám udělili nějaké kecy, které jsem vesměs ignorovala. Draco se taky poměrně držel, aby jim jednu nevrazil, ale když mě jeden z nich fláknul rukou přes zadek, tak jeho vztek vystoupil napovrch.

„Dej ty své špinavé pracky od ní pryč!“ zasyčel a ochranitelsky se postavil přede mne.

Nebudu lhát. Zaskočilo mě, co ten kluk ze čtvrtého ročníku udělal. Jediný, kdo mě kdy po zadku plácnul byl Draco. Nikdo jiný. Všichni věděli, že by nedopadli dobře, kdyby se to ten extrémně žárlivý blonďák dozvěděl a tak nic nepodnikali - nebo to možná bylo i kvůli tomu, že jsem nikdy nikoho nepřitahovala. Potkat se se vztekem Draca Malfoye není jedna z věcí, kterou v životě chceš zažít.

Jen tenhle čtvrťák se to odhodlal udělat, jenž si před kámoši připadal jako největší frajer, ale musel čelit i následkům. Hlavně když to udělal před zrakem Zmijozela, který nechtěl, aby na mne někdo jiný kromě něj sahal.

„Pardon, já zapomněl. To je přece tvá děvka,“ zasmál se společně s jeho partou a nad tím jak jsem byla nazvána, jsem přesunula pohled k zemi.

Bylo vcelku špatný, že mě teď všichni nazývali Malfoyovou děvkou, i když jsem popravdě s žádným klukem nikdy nebyla. Proto mě to oslovení uráželo a ranilo.

„Zopakuj to,“ Dracův ledově klidný hlas projel skoro tichou chodbou jako břitva a postavil se naproti němu. Moc dobře poznal po zpozorování mne, že se mi ta nová přezdívka nelehce poslouchala.

Vypadal fakticky vytočen. Když mluvil klidně, tak by se od něj mělo nutně zdrhat, to už po všech těch rokách s ním vím. Ale ten kluk z mé koleje to nepodnikl.

Přešel ho jen smích a letmo pohlédl na mne, jak jsem stála kousek za rozčíleným blonďákem, sledujíc nadále kamennou zem.

„Vážně, Malfoyi? Myslel jsem, že máš na víc. Pansy nějak vypadá, ale tahle...,“ ukázal na mě s nechutným uchechtnutím.

Toto ho rozčílilo o dost víc než předchozí věta a kdybych mu nechytila sevřenou pěst do své dlaně, tak by se setkala s tváří toho Havraspára, který mě urážel.

„Kašli na něj. Je to idiot,“ poradila jsem mu a chtěla ho odtáhnout za zápěstí pryč, aby neztropil nějakou scénu.

Překvapivě se nechal a po mém doteku na mrazivé ruce se zklidnil. Ale to by ten za námi nesměl mít další slova na srdci, jež musel vyslovit nahlas a dostala se mu tím potřebná odplata.

„Je to tvá zasraná děvka,“ zopakoval sebevědomě, přesně jak kluk s platinovými vlasy požadoval.

„Draco, ne!“ rázně jsem ho okřikla, když se mu na tváři vytvořil úšklebek nenapovídající ničemu dobrému.

Tenhle škleb jsem moc často neviděla. Naznačoval zuřivost a ani jsem se nedivila, že svou ruku bezproblémově vymanil z té mé a jeho pěst se setkala s tváří Havraspára. Ten pod silou z pěsti zakolísal a dopadl k zemi, jelikož neudržel rovnováhu.

„Alespoň nějakou tu děvku mám. Ty s tímhle postupem budeš panic do konce svého znuděného podělaného života!“ sykl k němu nenávistně zvrchu, když nad ním stál a kdybych ho neodtáhla vší silou pryč, tak by ten frajer schytal víc pěstí než jednu. Zasloužil by si to, ale nechtěla jsem, aby měl jen kvůli mně můj ochránce problém.

Ani mě tolik nebolelo, když mě tak nazval on, poněvadž jsem věděla, že to oslovení nemyslel vážně. Změnila se mu na moment přitom slově tónina hlasu a ve spojení se vztekem jsem ho naprosto omlouvala z toho, co řekl.