Killing Me To Love You

•69. Kapitola•

„Je to zbytečný. Říkám ti, že mně se patron nepovede,“ po pár bezvýsledných pokusech jsem to vzdávala.

Většině budoucím Smrtijedům se patron nepovede, takže jsem ani nevěřila tomu, že bych ho stvořila.

„Musíš myslet na tu nejšťastnější vzpomínku,“ zopakoval mi svou Potterovskou radu nejméně po páté, až jsem ji znala nazpaměť.

„Jo, jo, vím,“ kývala jsem chápavě hlavou, abych nečelila dalším jeho učícím znalostem. „Fajn, možná ještě pár vzpomínek mám.“

Pozvedla jsem s povzdechem hůlku a myslela tentokrát na jiné události než předtím. Nemyslela jsem na žádné situace s rodiči, přáteli nebo se Snapem. Pomyslela jsem jen na jednu osobu, díky které se na mne brýlatý kluk nedíval moc přívětivě.

V hlavě jsem hledala naši nejlepší vzpomínku s blonďákem a rozhodovala se, která byla ta výjimečná. Ať už od toho, kdy jsme se společně smáli, hráli spolu ve druháku šachy nebo se jen pošťuchovali. Zasekla jsem se však u vzpomínky z nedávna. U té kdy jsme byli sami ve třídě po našem tréninku od Snapea a poprvé se políbili.

„Máš?“ otázal se Potter po mém boku.

Se zavřenými oči jsem přikývla a jak mi radil, tak jsem se nechala tou vzpomínkou pohltit. Zdálo se mi jakoby to bylo včera, kdy se to stalo a kdy jsem cítila jeho rty. I když ve skutečnosti to bylo skoro před půl rokem.

„Expecto Patronum,“ pohybem ruky jsem nakreslila hůlkou ve vzduchu neviditelný kruh a potom jsem už pouze slyšela Nebelvírovo obdivné vydechnutí.

Rozevřela jsem s zaváháním oči a uviděla, že se z mé hůlky vytvářel ve stříbrném světle patron. Akorát můj patron byl lehounce větší než obyčejná malá kočka.

Můj patron byl... drak.

Drak, který se proletěl na pohodu místností a zaujal pozornost nejednoho člena Brumbálovy armády.

„To jsi udělala ty?“ přidal se na naše místo vyjevený kámoš Pottera - přesněji Ron Weasley, který se na mne díval obzvlášť skrz prsty.

„Očividně,“ roztěkaně z toho, co se stalo, jsem vyslovila jeho směrem, aniž bych odtrhla pohled od svého patrona, který nijak nemizel.

Já opravdu vytvořila patrona. Něco co jsem si myslela, že nikdy nezvládnu.

Sice mi nedávalo smysl, proč jím byl drak, když bych své vlastnosti nepřirovnala k tomuto kouzelnému stvoření, ale možná na tom mělo podíl i mé příjmení. Jinak netuším, proč je mým ochráncem.

„Ty prostě musíš mít něco speciálního, že?“ uchichtl se George s Fredem a Charlotte, když se k nám přihnali.

„Já za to nemůžu!“ obraňovala jsem velikost mého patrona, za niž jsem nebyla dvakrát ráda.

Naše vybavování přerušilo až bušení do zdi na protější straně místnosti. To zaujalo pozornost všech lidí a z patrona přemístily pohledy na místo odkud vycházely zvuky.

Za chvíli se tam objevila menší díra, ke které přiběhl Ron s Potterem, aby viděli, kdo za to mohl, ale už podle hlásku naší milované učitelky na OPČM jsme věděli, kdo se za dveřmi nachází.

„Bombarda Maxima,“ po vyslovení kouzla se zeď rozpadla a vzduch pohltil kouř s prachem.

Když pomalu upadal, tak jsme uviděli učitelku v růžových šatech s pár zmijozelskými za ní. Hledala jsem jestli mezi nimi byl Draco, ale nikde jsem ho nenacházela. Byl tam jen Crabbe, Goyle a Blaise.