Killing Me To Love You

•56. Kapitola•

„No ták, Isabelle. Já vím, že už jsi vzhůru,“ uslyšela jsem cizí smích v dáli doprovázející mou bolest hlavy.

Pracně jsem rozlepila oči od sebe a chtěla si je už promnout, abych lépe viděla, ale hned jak jsem se snažila zvednout ruku, tak mi tomu něco bránilo. To mě probralo lépe než cokoliv jiného a rozhlédla jsem se pohotově ve tmě, abych zjistila, co se dělo. Shlédla jsem dolů k mým rukám, jež byly přivázané pomocí kouzelných pout k opěradlům židle, na níž jsem seděla.

„Správně,“ ozvalo se někde z tmy v podobě ozvěny se smíchem a otáčela jsem hlavu za tím hlasem.

Mé tělo popadl ohromný strach a pořád jsem se marně chtěla z těch pout vymanit, i když to nebylo možné.

„Co se to tady děje?“ šeptala jsem zděšeně a poslouchala odkud vycházely kroky.

V té černočerné tmě jsem totiž nic neviděla, čímž se mi můj sluch o dost zlepšil, za což nevím jestli jsem byla ráda.

Slyšela jsem všechno. Ať už kapání vody všude kolem mne ze stěn nebo prudký vítr, který tu hučel jako ozvěna, co mě děsil nejvíc. A ty kroky s hlasem byly jen třešnička na dortu.

„Dobře, že se ptáš,“ opět jsem uslyšela děsivý smích, akorát teďka se vyskytoval těsně za mnou vedle mé hlavy.

Po těle mě polil pot a naskočila mi zároveň husí kůže vyděšením. Bylo mi vedro, ale i zima zároveň a ten pocit obou těchto pocitů byl až skoro nepopsatelně děsivý.

„Ne, tohle je sen. Tohle je jen sen,“ mumlala jsem si pro sebe jedinou rozumnou variantu.

„Zdám se ti, že bych byl sen?“ přesunula se přede mne konečně ta dotyčná mužská postava a aspoň trochu jsem viděla do jeho obličeje, když jsem si zvykla na temnou tmu.

A nemohla jsem uvěřit svým očím, kdo to byl.

„S radostí tě poznávám, Isabelle Drake,“ usmál se široce a v očích mu šíleně zablýsklo podobně jako jeho ženě, již znám ze všech vyprávění až moc dobře.

O tomto muži jsem však toho moc neslyšela a tak jsem si ho dokázala spojit jen podle fotek visících v Malfoy Manoru na stěnách.

„Ne! T-ty bys tady neměl být. Tohle musí být sen, protože bys měl být-“ cukala jsem sebou ze strany na stranu a chtěla v tu ránu utéct, když jsem zjistila, kdo se tu se mnou nalézal.

„V Azkabanu?“ dořekl za mne s pokroucením hlavy. „Myslíš, že když z něho utekl i Sirius Black, tak že já bych se odtamtud s pomocí Pána Zla nedostal?“

„Co chcete?“ ptala jsem se narovinu a snažila se udržet mé slzy, které se mi draly do očí z toho, jaký jsem zrovna měla strach. „Mám se připojit k Smrtijedům, takže jestli mě chceš zabít nebo mučit, tak přijdete akorát o jednoho stoupence.“

„Kdo mluvil o zabíjení a mučení? O ničem takovém nepadlo ani slovo,“ odpověděl a hůlkou mi přejel po krku. „Nemyslím si, že by jeden stoupenec Pána Zla vytrhl, ale nezabiju tě. Budeš se mi hodit k něčemu jinému užitečnějšímu,“ usmál se a chodil kolem mne dokola, jako by si mě přeměřoval.

„Tak o co jde?!“ vyjekla jsem frustrovaně a pozorovala muže v černém oděvu charakteristický pro Smrtijedy.

„Prý jsi neuposlechla Luciuse. No a protože je to i v můj prospěch vyřešit tento problém, tak jsem tu,“ zastavil se s šíleným úsměvem přede mnou, čemuž jsem neporozumívala čím dál tím víc.

Nechápala jsem, proč jsem tady. Nechápala jsem, proč je tady se mnou jeden z vězňů z Azkabanu. A nechápala jsem o čem to teď zrovna mluvil. Protože pokud zas šlo o to s Dracem, tak nedávalo smysl, aby to bylo v jeho prospěch. Krví s Luciusem a Dracem nikdy sám osobně nebyl nijak příbuzný.