Killing Me To Love You

•64. Kapitola•

Jistěže musel učit.

Nyní vyučoval Lektvary u Zmijozelů, mezi nimiž se nacházela i má oblíbenkyně Astoria s její malou partičkou holek, které ji obdivovaly až na měsíc.

Po vstupu do třídy se všechny pohledy žáků ze třetích ročníků stočily ke mně a neodpoutávaly je. Radši jsem je neregistrovala a místo toho rovnou promluvila na černovlasého muže stojícího u jednoho z kotlíků, co kontroloval: „Pane profesore Snape, mohl byste na minutku?“

Pohled zvedl vzhůru, když zaslechl můj hlas s formálním oslovením a s příkazem, aby třída pokračovala v lektvarech, se vydal se mnou na prázdnou chodbu.

„Co potřebuješ?“ narovinu se jal slova a zavřel za námi dveře, abychom měli soukromí.

„Můžu se zeptat, kde máš uzdravovací lektvary proti chřipce?“ po téhle otázce si mě důkladně prohlédl, rádoby mu něco nesedělo a tak jsem mu to pomocí vysvětlení rozvinula: „Nejsou pro mě. Dracovi je špatně.“

„Pojď za mnou,“ rozešel se ke spíži, kde se na vysokém žebříku mezi lektvary přehraboval a hledal jen ty potřebné.

„A ještě něco. Mohl by jsi ho omluvit dneska ze školy?“ promluvila jsem k němu ode dveří s nejvíc prosivým tónem.

„To je samozřejmé,“ odvětil a pobral pár lahviček do ruky.

„A mohl bys omluvit i mne?“ nejistě jsem se ho zeptala polohlasem a bála se Severusovy reakce, jenž lezl po žebříku dolů.

„Dobře,“ mykl ledabyle rameny a to mne nepatrně překvapilo. Čekala jsem nějaké zaražení, zkrabacené čelo nebo nechápavý pohled, ale on se na mne ani nepodíval. „Kdyby něco použijte ochranu. Nechci tvé matce vysvětlovat, proč jsi najednou v jináči,“ cukly mu koutky rtů při předávání lahviček do mých ruk.

Trochu pohoršeně se mi otevřela na chvíli ústa dokořán a nemohla uvěřit, co řekl. On si vážně myslí, že bychom-?

Očividně má dneska jen dobrou náladu, nic víc.

„Myslím, že kdyby zjistila koho by to bylo, tak by skákala radostí do stropu,“ prozradila jsem mu mrzutě kutou pravdu, když jsem se sebrala z jeho slov a Severus souhlasil.

Současně jsme ale uslyšeli výbuch z učebny a Snapeovi se místo dobré nálady na tváři utvořila rozhněvanost.

„Přijdu ho potom zkontrolovat, ale teď budu muset jít. Ti třeťáci jsou úplně vypatlaní,“ poodfrknul si vytočeně a rozešel se ke své třídě, kde něco bouchlo.

Jen jsem slyšela zdálky jeho chladný zvýšený hlas a už jsem litovala studenta, kterému se ten lektvar nepovedl. Teda kromě Astorii. Kdyby řval na ni, tak bych s tím byla naprosto spokojená.

Rychlejším krokem jsem šla zpátky ke zmijozelským kolejím, kam jsem vstoupila bez problémů, když jsem odminula znala heslo a po schodech se vyšplhala do pokoje obydlujícího spícím Dracem Malfoyem, který ležel na jedné ze čtyř postelí.

Skleněné lahvičky jsem položila na noční stolek, na němž jsem zahlédla ležet jeho otevřený blok s tužkou, kde měl předkreslený náčrt holky s prefektským odznakem vedle havraspárského. Musela jsem se přiblble pousmát, když mi došlo, že to mohla být jen jedna holka, protože s jinou prefektkou z Havraspáru se nebavil.

Sedla jsem si na kraj postele Malfoye po prohlédnutí si té kresby a pohladila blonďáka bříšky prstů po tváři ve snaze ho probudit.

„Co je?“ chraplavě vyslovil, z čehož jsem málem měla druhou světovou, jak přitažlivě to znělo.