Killing Me To Love You

•28. Kapitola•

„Počkat, odkdy je Umbrigeová vyšetřovatelkou Ministerstva?!“ četla jsem článek v denním věštci a po přečtení zírala vyjeveně na Charlie.

„Od včerejška. Akorát tebe asi zajímá něco jiného než školní aktivity,“ narážela se samolibým úsměvem na včerejšek a do úst si hodila kousek bagety, kterou si rukou odtrhla.

„Ksakru, už jsem myslela, že jsi na to zapomněla,“ zamrmlala jsem si pro sebe a složila ty noviny s tou úžasnou zprávou vedle sebe.

„Já nezapomínám. Takže co bylo?“ vyptávala se se zájmem.

„Nic nebylo,“ vyvedla jsem ji z omylu a nabrala si na talíř kousek dortu.

„Jo a proto měl Malfoy tak rozházené vlasy a o tobě radši ani nemluvím,“ uchechtla se a napila se z poháru pomerančového džusu.

„Fajn, spal u mě. Ale jen spal. Nic víc!“ zatrhla jsem její představy, které ji zaručeně probíhaly hlavou.

„Spal? Proč? Vždyť se teď bavil pořád s Pansy a jeho partou a najednou u tebe spal?“ sypala ze sebe tucet otázek a byla z celé situace zmatená. „To nedává absolutně žádný smysl! Potřebuju vysvětlení.“

„Prostě šel po chodbě a pak...,“ pozastavila jsem se nad tím, co jsem se připravovala říci a trošku pochybovala jestli jí pravdu vůbec říkat chci. „Prostě jsem sebou sekla,“ narovinu jsem vynesla, protože mě nenapadala žádná lepší historka, které by má podezíravá kámoška uvěřila.

„Zase? Wau, to už tady nebylo půl roku, ne?“ zamyslela se a překvapivě to nijak nerozpitvávala. Už to brala jako normálku, za což jsem byla ráda a aspoň o tom nikomu neříkala.

„Jo.“

„Takže Malfoy byl tvůj princ na bílém koni a zachránil tě?“ uchechtla se a nad její větou jsem musela protočit očima. „To je od něj celkem hezké.“

„Hezké?“ vylétlo mi obočí vzhůru, ale poté jsem se zklidnila, když mi hlavou prolétl včerejšek. „Jo, to bylo,“ uznala jsem za pravdu nakonec a vidličkou se ďoubala v dortu.

„Začíná se ti líbit, co?“ zeptala se na otázku, které jsem se chtěla vyhnout, i když mi bylo jasné, že dřív nebo později přijde.

„Co jsi vlastně dělala včera ty?“ pokoušela jsem se nahodit jiné téma.

„Neokecávej to a odpověz na otázku! Líbí se ti, že?“ zašklebila se a sama moc dobře znala odpověď. Jen to chtěla slyšet ještě ode mne.

„Jo líbí. Samozřejmě, že se mi líbí! Musela bych být slepá, kdyby ne. Vždyť on je dokonalej. Ať po vzhledové, tak i po charakterové stránce. Prostě on je ten typ kluka, kterého by chtěla každá a já bohužel nejsem výjimka,“ vypadlo ze mne na jeden nádech, ale nelíbil se mi pohled, který má modrooká kámoška zabodávala někam za mě a něco mi říkalo, že tohle dobrý není. „Jestli teď řekneš, že je za mnou, tak končím,“ špitla jsem k ní, jelikož jsem nebyla schopna se sama pohnout.

A o to více jsem ztuhla po jejím lítostivém pohledu, který mi říkal, že jsem totálně v hajzlu.

„Takže já jsem dokonalej?“ ozval se posměšným hlasem za mnou onen zmíněný a tak jsem přivřela pevně svá víčka k sobě.

To snad ani není možný mít takovou smůlu.

Mohla jsem vycítit, že si sedl vedle mne a ruku si dal typicky kolem mých ramen. Hlava mi přitom spadla do dlaní a chtěla jsem se pod vší trapností propadnout do země.

Že já blbá radši nedržela hubu...

Tváře mi nabíraly červenou barvu a odmítala jsem naprosto pohlédnout na člověka po mé pravé straně.

„Ale no ták Izzo, nemusíš se cítit trapně,“ uklidnil mě a jeho dech se ocitl těsně vedle mého ucha do kterého flirtovně zašeptal: „Já už vím dávno, že mě chceš.“

Po těchto slovech jsem zakňučela a hlavu nechala dopadnout na desku stolu. Nebýt Charlotte, tak by dopadla do talíře s dezertem, ale ona naštěstí byla laskavá a posunula ho dál.

Draco se nade mnou zasmál svým smíchem, akorát teď nebyl zákeřný, jak to většinou u něj před ostatními bývalo. Teď se smál upřímně jako když jsme spolu sami.

„Izzo,“ oslovil mě se smíchem v hlase a rozčechral mé vlasy.

„Jdi pryč,“ tlumeně jsem k němu vznesla a fakt se chtěla v tuhle chvíli vypařit.

Nikdy jsem se necítila trapně, tak jako teď. To bych radši znovu omdlela před celou třídou, jak před půl rokem. A to jsem si myslela, že to nic nepřekoná.

Mýlila jsem se. Šeredně moc.

„Izzooo,“ dlouze, celkem znaveně zopakoval mou přezdívku, kterou vymyslel a rukou mi povzbudivě přejel po rameni. „Můžeš se už do háje zvednout ze stolu?!“ zvýšil svou podtóninu, ale nebylo to jako u Pansy.

Dalo se pořád vycítit, že pod nahranou vážností jeho hlasu se nacházela alespoň kapka smíchu, než to k Parkinsonové mluvil chladně s příkazem bez žádných vedlejších citů. Tohle však bylo jiné.

Poslechla jsem ho nakonec a opravdu pozvedla svou hlavu. Rukou jsem si ji podpírala a svými rozpuštěnými vlasy si snažila zakrývat můj rudý obličej.

„Hodná holka,“ usmál se a já myslela, že zešílím z těch jeho slov.

Proč to znělo z jeho úst tak kurevsky přitažlivě?!

Draco, ty mě dneska fakticky zabiješ...

„Mimochodem první hodinu se máme se Snapem sejít na lektvarech,“ oznámil, což mne překvapilo.

„Proč?“ definitivně jsem na něj zvedla svůj zarudlý obličej studem a zahleděla se do jeho šedých očí s jemným nádechem modře, který šel zahlédnout málokdy.

„Nevím, ale podle toho, jak mluvil, tak to bude něco společné s... ty víš čím,“ nasadil temnější a o dost vážnější tón, načež jsem už moc dobře tušila, na co narážel.

„Není na to ještě čas?“ zašeptala jsem tiše, abychom to slyšeli jen my dva.

„Podle toho, že se vrátil a Umbrigeová nás nechce nic naučit, tak si myslím, že teď je přesně ten správný čas,“ prohlásil a ani se nijak nevyjadřoval k předešlé situaci a mému zrudlému ksiftu, za což jsem byla neskonale vděčná.

„Dobře, uvidíme se tedy u Snapea,“ rozloučila jsem se s ním, aby co nejdříve vypadl, ale to by mi ještě nesměl strčit do úst jeden kousek hroznového vína.

Prstem se u toho nejspíš omylem dotknul mého spodního rtu a pokoušela jsem se po něm zklidnit můj rychlý tep, který mi přivedl jen obyčejný dotek jeho palce. Nebo to možná omylem neudělal a bylo to záměrný, aby mě ještě více rozhodil.

„Už se na tebe pan dokonalý těší,“ zašklebil se naposled a vytratil se od mého místa ke zmijozelskému stolu.

Dobře, beru to zpátky. Nenechal to být.

Jeho kámoši k němu překvapivě přišli až, když si tam sedl on a tak jsme měli jistotu, že tohle všechno nesledovali.

Myslela jsem si, že na něj budu ještě chvíli vykolejeně hledět, ale po jeho odchodu to má kámoška už nevydržela v sobě a vyprskla smíchy, takže pozornost připadla jí.

„Ha, ha, ha. Velice vtipné,“ ironicky jsem pomalu pravila a přežvykovala v puse hrozen, zatímco jsem se po vymizení jeho výrazné kolínské vzpamatovávala.

Nevím, co bylo horší. Jestliže mě bude otravovat až do smrti s mými předešlými slovy, ohledně toho jak je dokonalý nebo, že mě čeká první sezení tento rok se Snapem a dokonce i Princem Zmijozelu, jemuž jsem se chtěla velkou oklikou vyhnout.