Killing Me To Love You

•63. Kapitola•

Loudavým krokem jsem směřovala se světlem z hůlky do havraspárských kolejí a doufala, ať mne na té chodbě nenachytá Filch. Odznak prefekta by mne v tuto hodinu už neochránil před školním trestem, protože bylo pozdě a správně ani my jako prefekti jsme se neměli nacházet na chodbách.

V polovině cesty zpátky jsem však ztuhla, neboť mne polhtil po měsíci a půl hrůzně známý pocit. Ruce se mi slabě klepaly, krk se žaludkem se mi stáhly zděšením a v chůzi jsem nemohla pokračovat. Nohy se mnou nechtěly pojednou spolupracovat, kdežto mozek mi výhradně radil, abych utíkala. A to rychle.

Byl tady.

Přesněji za mnou.

Dokázala jsem ho dle pocitu vycítit. Nechápala jsem, jak to bylo možné, ale ani jsem se to nesnažila zjistit, páč odpověď na to by nemusela být hezká. A taky jsem se o to nezajímala z důvodu, že jsem na toho Smrtijeda nechtěla myslet.

„Co tady chcete?“ vyptávala jsem se s enormně fungujícím hlasem do prázdné chodby a slyšela za mými zády nášlapy kroků mířící ke mně. „S Dracem jsem nic neměla, takže se nemusíte mstít,“ pokračovala jsem s mírně klepajícím hlasem.

Jeho kroky pokračovaly a zastavily se až těsně za mnou. To mi zrychlilo dech a po těle se mi objevila husí kůže s potem, který mne naráz polil se stupňujícím strachem za každou sekundu, kdy za mými zády stál.

„Kdo jste?“ očima jsem se pokusila pohlédnout za své rameno, ale hlavou jsem ani nepootočila.

Jednak jsem se strachovala mu hledět napřímo z očí do očí a navíc jsem se nemohla hnout kvůli neúprosné úzkosti, jakou mi jeho přítomnost poskytovala.

Odpovědi se mi nedostávalo. Byl zticha. Jediný zvuk v okolí byl jeho dech těsně za mým krkem, který mi zvyšoval adrenalin v těle.

Z onoho dotyčného jsem byla vyděšená až tak, že jsem ze strachu k němu málem omdlela a i přes všechny sny o něm jsem si na něj stále nedokázala zvyknout. Obzvlášť, když tohle sen nebyl.

Nebo si to aspoň myslím.

Leckdy nerozeznám realitu od snu, když jde o tuto osobu, s níž jsou sny až moc živý.

„Kdo jste?“ zopakovala jsem se zrychleným dýcháním a srdcem, které mi málem vypadlo z hrudi.

Marně jsem čekala na odpověď, která se mi nedostávala. Místo ni jsem slyšela tiché pelášivé kroky patřící Filchovi, jehož jsem na chodbách do téhle doby nikdy nepotkala. Ale teď jsem si byla jistá, že tím člověkem je, protože byla jedna hodina ráno, kdy hlídky prefektů dávno skončily.

Mozek mi doporučoval ať odsud urychleně zmizím, abych neměla průser od Umbridgeové, ale než jsem se o útěk pokusila i přes mé ztuhlé nohy, tak jsem na ruce ucítila mrazivý dotek. Tělem mi projel zvláštní pocit, když se naše ruce setkaly a hned na to jsem poznala, že jsme se přemístili.

Rychle jsem se po přemístění rozhlédla, když mé nohy opustila otupělost a bála se, kde jsme se nalézali. Očima jsem registrovala okolí a postřehla před sebou obrovské vstupní dveře do Havraspáru, které mě uklidnily a vyděsily zároveň.

Nečekala jsem, že by mi pomáhal, po tom jak mi vyhrožoval společně s Lestrangem. Spíš jsem čekala, že se objevím mimo Bradavice na nějakém zatuchlém a chmurném místě, kde mě zas budou vydírat smrtí mých blízkých. Anebo by tu smrt již zařídily.

Jeho chladná ruka se té mé pustila a konečně jsem pohlédla na muže, kterého obličej byl opět zahalen maskou Smrtijeda.

„Děkuju,“ vypadalo znenadání z mých hlasivek a nevěřila jsem, že jsem mu děkovala, když ještě před měsícem mě s Rodolphusem unesl z Malfoy Manoru.