Killing Me To Love You

•68. Kapitola•

„Kde jsi byla?“ položila jsem otázku zrzce hned po tom, co uřícená vtrhla na náš pokoj a celá propocená si pobírala věci do sprchy.

„S Fredem, proč?“ odpověděla bez jakéhokoliv zaváhání.

„Kde jste byli?“ z lehu na břiše jsem se přemístila do sedu a tázavě na ni hleděla.

„U něj na pokoji?“ netečně na mě koukala s výrazem, že je to jasné a ze skříně si vytáhla čisté oblečení. „Hele přijdu si tady jak u výslechu a navíc se musím osprchovat, takže...,“ ukázala na dveře naši menší koupelny.

„Takže nic nevíš o Brumbálově armádě?“ napřímo jsem se zeptala a tím ji neúplně naznačila, že o její infiltraci do jeho skupinky vím.

Zrzka se v pohybu zarazila a vyjeveně se na mne ode dveří koupelny otočila. Hrála, že netuší, o čem jsem mluvila a možná bych ji to i sežrala, kdybych ji u Pottera neviděla na vlastní oči.

„Proč bych o ní měla něco vědět?“ hrála blbou, jenže moc ji to nešlo. Ne, když jsem dávno znala pravdu.

„Nevím, tak třeba, že jsem tě dneska na chodbě viděla ve skupince, kde byl Potter a šli jste společně do nějaké místnosti?“ napruzeně a nepěkně jsem vznesla, aby konečně pochopila, že o tom vím a že to hraní nevědomosti nemusela podstupovat.

„Kurva,“ zaklela si šeptem pro sebe s podíváním se na náš hvězdný strop.

„Jsi v Brumbálově armádě, chápu. Ale už nechápu to, proč jsi mi to neřekla, když se mi jinak svěřuješ s každou nepodstatnou kravinou!“ odložila jsem rozčíleně knihu do školy na noční stolek.

„Harry nechtěl, abych ti o tom říkala,“ sedla si na kraj své postele a věci připravené do sprchy hodila vedle sebe.

„Jo, ten zasranej Potter, co se dá jiného čekat,“ odfrkla jsem si tišeji s protočenýma očima, když se má hypotéza potvrdila.

„Vidíš, už mluvíš jak Malfoy! Vždycky jste k sobě měli blízko a Harry nechtěl riskovat, že mu to vykecáš, když patří do toho vyhledávacího týmu,“ ospravedlňovala toho Nebelvíra, jak kdyby jí na něm fakt záleželo, což jsem se snažila v klidu přejít.

„Jak dlouho?“ změnila jsem mírně téma s ignorací, jak bližní si s Nebelvírem byla.

„Jak dlouho co?“ nechápala.

„Jak dlouho jsi v Brumbálově armádě?“ povytáhla jsem obočí a obávala se odpovědi.

„Skoro čtyři měsíce,“ se skloněnou hlavou k zemi odpovídala.

„Čtyři měsíce se taháš s Potterem a mně ses o tom ani oklikou nezmínila?! Skvělý,“ opřela jsem se zády o zeď za postelí se založenýma rukama na hrudi. „A pro co vlastně? Aby vás naučil bojovat?“ opovržlivě jsem si jeho ideu dobírala.

„Jo. Pán Zla spřádá své síly a pokud se nenaučíme bránit, tak-“

„Tak co, Charlie? Tak vás zabije, nečekaný,“ projela jsem si s povzdechem rukou vlasy. „Zabije tě, tak či tak. Buďto se k němu přidáš a budeš mít větší možnost, že přežiješ anebo půjdeš proti němu jako Potter a za pár let nebo měsíců skončíš mrtvá.“

„Myslela jsem, že nevěříš, že se vrátil,“ podezřívavě na mě přivřela oči.

„Mám rodiče na Ministerstvu. Vážně si myslíš, že nemám přehled o tom, co se tu děje?“ shodila jsem to bez zahálení na tohle, jelikož pravdu bych jí říct nemohla.

Rozhodně ne teď, když se baví s Potterem.

„Tak proč tu armádu tolik odsuzuješ, když máš rodiče na Ministerstvu a ti proti Voldemortovi bojují?“ dotazovala se, nad čímž jsem se zarazila a musela se zamyslet, co odpovím.