Killing Me To Love You

•42. Kapitola•

„Ale ale kdopak se nám to tady učí,“ uchechtl se blonďák po příchodu do knihovny, kde mne našel s učebnicemi OPČM kolem sebe.

„To víš zkoušky NKÚ mě neminou,“ odvětila jsem a dál četla teorii kouzel, která stejně po škole nikoho zajímat nebude.

Draco se bez optání usadil naproti mne k mému stolu, jenž byl dál od ostatních nacházející se v knihovně a své nohy položil ležérně na něj.

„Neměl by jsi tu sedět,“ namítla jsem krutou pravdu, co tu pořád pobývala.

I když od té doby kdy jsem mu to řekla jsem se cítila o dost líp a užívala si s ním každou minutu času. Ať už o doučování, hlídkách nebo dokonce i o hodině s tou růžovou mrchou, která začala ovládat školu a vydávala nesmyslná opatření, s kterými Brumbál nic nedělal.

Očividně si řekl, že bude neužitečný a půjde do důchodu. Jiné vysvětlení nemám.

„Ale měl. Já bych měl být vždy tam kde jsi ty,“ široce se pousmál, v očích mu žhnuly nadšením jiskřičky a zasněně mě začal sledovat, což bylo dost rozptylující od textu v učebnici.

„Jaktože máš tak dobrou náladu?“ zvedla jsem k němu pohled a on se s zakroucením hlavy probral z civění na mě.

„Měla bys ji mít taky. Už jsem zařídil ten menší problém, co nás pronásledoval skoro měsíc,“ ležérně se opřel zády o židli, ruce si založil na hrudi a nepřestával pozorovat mou osobu.

„Co jsi udělal?“ trochu vystrašeně jsem se ptala, jelikož když on něco řešil, tak to většinou nedopadalo dobře pro lidi, co s tím měli něco společného.

„Řekněme, že Parkinsonová už nebude práskat mýmu otci. Trochu jsem ji vydíral,“ poslední slovo řekl tišeji, abych to slyšela jen já a naklonil se přes stůl ke mne.

„Cože jsi?!“ vykulila jsem oči a nevěřila, že tohle udělal své přítelkyni. Opakuji přítelkyni.

Pořád spolu chodí a on ji vydíral? Teda ne že bych ji litovala za to, co udělala, ale stejně... je to divný.

Být holkou Draca Malfoye očividně není tou nejlepší volbou v životě.

„Vydíral ji. Byla to zábava. Nikdy bych nevěřil, že si tak moc užiju vydírání zrovna Parkinsonové. Teda vlastně jak si teď vzpomínám několikrát jsem nad tím přemýšlel, takže se ani nedivím,“ uchechtl se a při jeho monologu jsem nevěřícně sklopila zrak zpátky k učebnici, jaké jsem se ale nemohla soustředit v jeho přítomnosti.

„Můžu se zeptat čím jsi asi tak mohl vydírat největší zmijozelskou mrchu?“

„Divila by ses, co všechno dělala a co dávala Blaisovi, aby to předal mne,“ tajnůstkářsky pravil, přičemž jsem nemohla přijít ani na jednu teorii o tom, o čem mohl mluvit. „Řekněme, že o prázdninách si nafotila dost intimních fotek.“

„C-co?“ zamrkala jsem párkrát za sebou a opakovala si ta slova už aspoň po desáté v hlavě. „Můžu se zeptat, proč by to nejdřív vůbec dávala Blaisovi?“

„Asi ji to přijde vzrušující, že ji tak vidí i můj spolubydlící. Nechápu její úchylky,“ pokroutil nad ní hlavou a s nádechem pokračoval: „Ale očividně nechce, aby to viděla celá škola, takže problém vyřešen.“

„Počkat ty jsi vážně to všechno vyřešil do tří dnů, s čím jsem se já potýkala měsíc?!“ nechápavě jsem na něj hleděla s mírně pootevřenou pusou.

Ačkoliv já zas byla lepší v odvykávání od té drogy než on před rokem. Většinou si lidi po druhé dávce začínají vytvářet závislost, ale já překvapivě ani neměla pokušení si to vzít znovu po tom, co jsem to vše ohledně jeho otce přiznala Dracovi.

„Jsem prostě dobrej. Ve vydírání a řešení takových problémů se máš ještě hodně co učit. Jestli chceš, tak s radostí budu tvůj učitel,“ nabídl mi ochotně a přitom dvakrát pozvedl své obočí s ďábelskýma jiskrama v očích.

Něco mi říkalo, že ta poslední věta měla být myšlena k něčemu jinému, než k tomu s vydíráním.

„Učitel? Jako čeho?“ povytáhla jsem své obočí a opřela si lokty o stůl. Dlaně jsem si spojila a na ně mi dopadla brada.

„Čeho by jsi chtěla?“ vrátil mi otázku se sundáním nohou ze stolu a ucítila jsem pod stolem jeho ruku na mém kolenu.

To mi sebralo možnost normálně dýchat a jen jsem vnímala jeho ruku na mé noze.

„Přestaň, jsme v knihovně,“ setřásla jsem ji a s mírně zarudlými tvářemi se pokoušela číst.

„To znamená, že na mém pokoji by to šlo?“ cukly mu koutky rtů a nadšeně se usmíval od ucha k uchu.

Pozvedla jsem nad jeho otázkou oči vsloup a otočila stránku na další látku. Akorát to bych nebyla já, kdybych nebyla nešikovná a neřízla se dokonce i o blbý kus papíru.

„Co?“ vypadlo z něj po mé menší bolestné grimase a po štiplavé bolesti proudící v mém ukazováku.

„Nic se neděje,“ uklidnila jsem ho a pohlédla na prst, z kterého mi pomalu vytékala rudá krev.

„Nech mě se na to podívat,“ vzal si mou ruku k sobě, aby prozkoumal to menší zranění na prstu.

„Draco, nic to není. Nedělej z toho vědu. Jen jsem se řízla o papír,“ klidnila jsem jeho starost o mě, která se mu opět zračila v očích.

Místo toho ale aby mi ruku nechal, tak prst na kterém už přebývalo dost krve přiložil ke svým ústům a následně ho do nich vložil. Tím mi setřel přibývající krev a já myslela, že zešílím zas z toho, jak to u něj vypadalo atraktivně. Celou dobu se mnou udržoval oční kontakt a tak mu neunikly mé rozšířené zorničky po tom, co to udělal.

„Myslím, že už budeme muset na doučování,“ řekl jakoby se nic nestalo a mou ruku mi položil zpět na stůl. „Sakra, měla by ses vidět,“ zasmál se mému vykolejenému výrazu dost nahlas, když jsem se dívala na svůj ukazovák, který byl ještě před chvílí v jeho ústech.

„Ha, ha, ha. Fakt k popukání,“ schovala jsem si svůj rozpačitý obličej vlasy, tudíž neviděl jak moc vykolejená jsem byla jen z jednoho jeho blbého skutku.

„Nemusíš se stydět za to, že mě chceš,“ pronesl při smíchu, načež to schytal jedním zmačkaným papírem, co jsem na stole měla.

Ale místo toho aby přestal, tak se začal smát víc, až nemohl přestat. Jako hezky se na něj koukalo. Měl nádherný úsměv, ale v téhle situaci převažovaly rozpaky a nenávist kvůli tomu, že se mi částečně posmíval.

„Jsi neuvěřitelný,“ vyslovila jsem při blonďákovo chechtáním.

„Já vím,“ okamžitě s hrdým úsměvem souhlasil a jeho provázející záchvat smíchu pomalu ustával.