Killing Me To Love You

•62. Kapitola•

„Draco, tam nejdu!“ bránila jsem se, když vyšel z okna na střechu a podával mi ruku, abych se za ni chytla a šla za ním.

„Ve druhém ročníku jsme sem chodili pořád, tak nemel a pojď!“ poručil a dlaň natáhl blíž ke mně.

„Protože to jsem byla ještě blbá a neuvědomovala si, že jsem si tímhle zahrávala s životem!“ odstoupila jsem pár kroků od okna a chtěla se vytratit, ale blonďák pohotově mne chytil silně za zápěstí. Stiskem mě donutil přijít zpět k oknu a věděla jsem, že jsem dost v pytli.

„Hele jestli budu muset, tak tě tam klidně odnesu, takže si tady najednou nehraj na správňačku a pojď!“ zatáhl mě blíž a podle tónu hlasu to myslel smrtelně vážně.

„Fajn, ale jestli spadnu, tak to padá na tvoji hlavu,“ přijala jsem zlákaně jeho ruku, o kterou jsem se zapřela a vyšla za ním ven na střechu, kde vanul čerstvý chladný vzduch.

Draco mě pozvolna vedl na naše místo, o němž nikdo ze školy pravděpodobně neměl ani zdání a usilovala jsem o to, se co nejméně dívat dolů. Akorát čím víc jsem se pokoušela nedívat tím směrem, tak o to víc mě svádělo se tam právě dívat.

„Sedej, strašpytle,“ zašklebil se při přezdívce, když jsme došli na stabilnější střechu a měli jistotu, že z ni nespadneme.

„Ty tvé překvapení začínám nesnášet,“ zabručela jsem, sedla si a student Zmijozelu to zopakoval.

Venku pofukoval jen mírný vánek a musela jsem uznat, že tohle byla jedna z teplejších nocí, protože mi v té mikině nebyla ani trochu zima, na to že byl únor. Hvězdy zářily na obloze jako jediný zdroj světla s měsícem, jinak vše bylo obklopeno temnou nocí a stěží šly vidět obrysy.

„Nelži, určitě je miluješ,“ pokorně se úšklíbl a podíval na své hodinky na ruce, co jsem mu dala k posledním Vánocům.

„Nečekala jsem, že je budeš nosit,“ nahlédla jsem k jeho levému zápěstí, kde se stříbrné hodinky vyjímaly.

„Jsou od tebe. Od tebe bych nosil cokoliv,“ usmál se laskavě, ale moc si asi ta slova nepromyslel.

„Dobře, k narozeninám ti koupím sukni. Uvidíme jak v ní budeš chodit do školy, princezno,“ cukly mi hravě koutky rtů.

„Vtipný,“ přehraně se usmál a znovu si zkontroloval čas.

Dále pohled přesunul ke mně a zaujal ho můj odhalený krk, k němuž pozvedl ruku. Chvíli jsem nedýchala a bála se, co plánoval, ale nakonec nebyl cílem krk, nýbrž co bylo na něm pověšeno. Zpod mikiny vytáhl stříbrný medailon se symbolem hada, který mi věnoval k narozeninám a v dlani si ho pečlivě s jemným úsměvem prohlížel.

„Kdy jsi ho začala nosit?“ zeptal se překvapeně s nadšenými jiskrami v duhovkách.

„Před pár týdny. Naštěstí Tony je tak zaslepený, že si ho ještě ani nevšiml,“ opáčila jsem.

„Dal ti vůbec něco k narozeninám a k Vánocům?“ poptal se najednou na otázku, jakou jsem neočekávala.

„S Tonym moc neřešíme dárky, víš?“ zakecala jsem to tímhle, jelikož jsme si spolu nedali byť jediný dárek a to spolu jsme půl roku.

I když jsem i ráda za to, že je neřešíme. Představa, že bych mu musela vybírat dárek, byla děsivá a zdlouhavá. Vždyť bych netušila, co mu koupit, takže takhle mám méně starostí.

„Takže ti nic nedal, idiot,“ odfrkl si a natáhl se rukou za kamennou zíďku stojící po jeho levici.

„Jak říkám, neřešíme dárky,“ odvětila jsem a sledovala, že odtamtud vytáhl dvě skleničky s láhví vína.