Killing Me To Love You

•7. Kapitola•

„No to snad né,“ naříkala jsem si po vstupu do učebny OPČM, kterou jsme sdíleli ještě s jednou kolejí. „Od kdy tuhle hodinu máme společně se Zmijozelem?“ šeptla jsem naštvaně k Charlie.

„Nemám páru, ale podle mých propočtů tu už moc lavic nezbývá,“ rozhlédla se po třídě stejně jak já a ve stejnou chvíli jsme se rozeběhly k místu vedle Luny.

Nakonec vyhrála má kámoška, která si tam bez optání sedla a já byla dost v háji. Rozhlédla jsem se tedy po třídě a při mé smůle bylo místo jen u jednoho člověka u kterého bych to rozhodně nečekala. Jak kdyby přesně věděl, že se tohle stane.

Už nikdy nebudu spoléhat na to, že bude místo v učebně i na poslední chvíli.

„Slečno? Vy budete celý semestr stát?“ ozvala se cukrová vata od katedry a tím mi připomněla, že už tu byla.

„Možná,“ nervózně jsem vyslovila a chtěla se propadnout do země z toho, jak na mě všichni hleděli.

Po vražedným pohledu věnované od učitelky jsem nedobrovolně pomalým krokem došla k lavici, kde seděl kluk s alabastrovými vlasy a usedla si vedle něj.

Ten se usmíval od ucha k uchu, jak sluníčko a měl z toho druhé Vánoce.

„Tenhle zasedací pořádek zůstane napořád. Nehodlám si pamatovat každou hodinu, kdo si kdo kam sedne,“ vyslovila ta babizna, která si vysloužila veškerou mou nenávist po téhle větě.

Malfoy se už nadechoval, aby mi řekl nějakou jeho peprnou poznámku, ale já ho rázným zvednutím ukazováku přerušila. Zašklebil se a naštěstí nevyšla ani hláska z jeho úst.

Hodiny OPČM od téhle chvíle nesnáším nejvíc ze všech. Zlatá Herbologie oproti tomu.

Potom ta učitelka u katedry začala mluvit o tom, že budeme mít jenom teorii a praktickou část se učit nebudeme. Takže tahle hodina mi je do života v tom případě úplně k ničemu.

„Otevřete si učebnici na straně osm,“ přikázala nám přeslazeným hlasem, který jen podtrhoval ji říkat cukrová vata.

„Izzo,“ oslovil mě šeptem můj spolusedící, po čemž jsem ho probodla vražedným pohledem.

„Buď zticha,“ procedila jsem skrz zuby a otevřela knížku na požadované straně.

„Mohla by jsi ji dát doprostřed. Já si ji jaksi zapomněl,“ pohlédl na mě se štěněcím kukučem.

Otráveně jsem knihu posunula rukou doprostřed naší sdílené lavice a četla článek, jenž nám nařídila cukrovka přečíst. Po pár větách jsem na sobě ale ucítila něčí pohled. Pozvedla jsem oči nahoru, abych se podívala na Malfoye a naše pohledy se znovu setkaly.

„Co je?“ rozhodila jsem rukama.

Draco odpoutal oči od těch mých a přesunul je na učebnici mezi námi. Na tváři mu pohrával jemný úsměv, ale ne škodolibý nebo ďábelský. Tohle bylo pousmání pro sebe, které jsem si nikdy nemyslela, že u něj uvidím.

Dneska se fakt dějí zázraky.

• • •

Hodinu OPČM i zbytek dne jsem přežila živá a zdravá. Zdravá možná až tak ne, z Malfoye už trochu začínám pociťovat psychické problémy, ale jinak jsem poměrně v pohodě.

Už bylo k večeru, kdy jsme se měli s Bam- tedy chci říct Tonym, sejít ve společence na to jeho doučování obrany. Sice byl teprve začátek roku, ale i tak jsem si všimla na hodině, že mu tento předmět moc nešel na to, že je student havraspáru a prefekt.

Seděla jsem ve vysoké havraspárské věži ve společenské místnosti, kde bylo jen pár lidí. Nikdy v této místnosti jich tolik nebylo jako na jiných kolejí. Většinou se lidi navštěvují po skupinkách v pokojích a ne v téhle kruhové místnosti, i přestože nejmenší fakt není.

Byli tu aspoň dva gauče a pár křesel okolo před knihovnami, které obklopovaly skoro všechny stěny až na ty s okny. Ta byla po stranách ověšena modrým a bronzovým hedvábím. Uprostřed této velké místnosti byl jenom tmavě modrý kruhový koberec, na němž se v noci odrážely hvězdy z klenutého stropu, kde nádherně zářily.

Seděla jsem zrovna na parapetu okna a vyhlížela ven na okolní hory. Přitom jsem si čmárala různě do sešitu a čekala, kdy se tu objeví Goldstein. Netrvalo to naštěstí dlouho a už vycházel z chodby ke klučičím pokojům.

Vstala jsem z parapetu a sedla si společně s ním na gauč v naší kolejní barvě, kde se sedělo o dost líp.

„Takže.... kde začneme?“ nervózně jsem prolistovávala učebnici na tento ročník. Nebudu lhát, cítila jsem se v jeho přítomnosti trochu trapně a to napjaté ticho mezi námi mě pomalu sžíralo.

„Od začátku?“ navrhl a já s mírným úsměvem přikývla.

Proč mi to nedošlo hned? To už jsem tak blbá?

„Jo, to je dobrý nápad,“ přitakala jsem a přečetla si nadpis látky, kterou jsme probírali dnes.

„Co je mezi tebou a Malfoyem?“ vychrlil ze sebe najednou a podle jeho výrazu se na to chtěl zeptat už dávno. Odpovědí mu však bylo jen mé zmatené pozvednuté obočí a on začal zběsile koktat: „No... já jen p-prostě mě to zajímá.“

„Nic mezi námi není. Nevšiml sis snad, že ho osahává Parkinsonová?“ snažila jsem se vyznít co nejvíce, jakože mi to je jedno, ale bylo dost zřejmé, že nebylo.

„Zatím jsem si všiml jen toho, že on osahává tebe, ne Pansy,“ vyhrkl a po těchto slovech jsem ztuhla.

„Cože? To jsi vzal kde?“ nervózně jsem se nad tím zasmála a už moc dobře tušila, že nad jeho minulou větou budu přemýšlet dost dlouho.

„Vážně, Isabelle? To jak pořád dává ruku kolem tvých ramen a táhne si tě k sobě nic neznamená?“ nevěřícně pravil.

Tony přestaň! Přestaň! Já nechci zase mít o Malfoyovi noční můry!

„Přesně tak, nic to neznamená. Dělá to hodně holkám,“ vymlouvala jsem se, ale spíše jsem to vymlouvala mé hlavě a srdci než jemu samotnému.

„Viděl jsem to jenom u tebe. Ani svou holku neobjal kolem ramen,“ stál si za svým a tím schytal probodnutí mým nepěkným pohledem.

„Jsem tu, abych tě učila nebo abych ti říkala informace o Malfoyovi? To se ti líbí nebo co?“ neodpustila jsem si poznámku s pobaveným hlasem.

„Ne to fakt ne!“ rázně odpověděl.

„Takže Counter-jinx, co mi o tom řekneš?“ změnila jsem téma a přivřela knížku, aby do ní nekoukal.

Celou dobu jsem, ale stejně přemýšlela nad něčím úplně jiným. Myslela jsem jen na ty slova, které mi řekl. Nejhorší na tom je to, že měl pravdu.

Nikdy jsem veřejně neviděla Draca, že by Pansy jen tak vzal za ruku. A to na ně hledím skoro pořád. Nejsem za to pyšná, ale dělám to a nedokážu se tohoto zlozvyku zbavit.