Killing Me To Love You

•49. Kapitola•

„Proč ta blbá Umbrigeová musí dávat tolik úkolů? S těmi esejemi už je horší než McGonagallka,“ mrmlala jsem si zlostně pro sebe v knihovně, když jsme měli za úkol napsat čtyřstránkovou esej o bubacích a o tom co si myslíme, že by náš bubák byl a proč.

U mě ve třetím ročníku o hodinách profesora Lupina to býval Aragog, ale teď by nejspíš můj bubák byl úplně něco jiného a na jednu stranu jsem ráda, že tento ročník nebereme praktickou část. Klidně bych se vsadila o cokoliv, že by jím byl ten stín z lesa, který mi jen při pomyšlení dodával husí kůži do celého těla.

„Čau, je tu volno?“ přerušil mě v mém nadávání něčí hlas, který mi oznamoval, že už nejsem sama.

Odpoutala jsem zrak od učebnice a zvedla oči vzhůru na brunetu s zmijozelským hábitem a knížkami v rukou.

„Vidíš, že by tam někdo seděl?“ odpověděla jsem otázkou a ona si tak dosedla na místo naproti mně. „Potřebuješ něco?“ ptala jsem se dál, když si rozložila všechno po druhé polovině stolu.

„To se sem nemůžu jít učit? Nejsi jediná, která potřebuje od Umbrigeový dobré známky,“ listovala si Pansy učebnicí do doby než nenašla, co hledala.

„Myslela jsem, že jsi v tom jejím klubu s fialovobronzovými odznaky,“ vzpomněla jsem si na inkviziční skupinu hledající studenty, kteří dělali něco jiného než Vyšetřovatelka Ministerstva Kouzel chtěla.

V té skupině byl i Draco. Říkala jsem mu několikrát, že akorát bude ztrácet čas, ale on je tvrdohlavý jak mezek a rozhodl se, že místo toho aby psal eseje, tak bude radši profesorce lézt do zadku. A jeho kámoši mimo Blaise ho v jeho počínání následovali.

„Ne. Hledání Harryho Pottera po chodbách se mi moc dvakrát nechce,“ odfrkla si nad jménem povrchně stejně jako skoro všichni ze Zmijozelu.

I když já nebyla jiná. Kámošení s lidmi z této koleje se na vás podepíše a tak jsem taky neměla v lásce Nebelvír natož Vyvoleného, kterého všichni obletovali, jak kdyby byl něčím víc.

To že se s nimi tedy začala bavit Charlotte se mi překousávalo těžce. Poslední dobou s nimi trávila hodně času a u mě stěží večer spala.

Chápu, že chodí s Fredem, ale bylo to divný. Chovala se jinak. Když se mnou mluvila, tak se mi zdálo, jako by mi neříkala všechno, čímž jsem došla nejednou k myšlence jestli náhodou v té tajné věci s Harrym Potterem nelítá taky. Dost se s ním teď bavila a několikrát dokonce seděla při snídani u jejich stolu místo u našeho.

„Kde máš vlastně nejlepší kámošku? Nějak ji při tobě poslední dobou nevidím,“ rýpnula si do vosího hnízda a vysloužila si jeden z mých varovných pohledů, který jí naznačoval, aby přestala. „Jo počkat ona se teď baví přeci s tou šmejdovskou Weasleyovskou partou. Jak že se ta sestra jejího přítele jmenuje, za kterou tě vyměnila? Ganny? Ginny? Jo tak se jmenuje.“

„Jestli mě chceš otravovat, tak si sedni jinam. Nemám náladu na tvé kecy,“ utnula jsem její provokování mě, co se jí vedlo na výbornou.

Lhala bych, kdybych řekla, že mě neštvalo, že jsem u Charlie byla vyměněna za Ginny Weasleyovou. Trávila s ní většinu času, když nebyla s jejím přítelem aneb Ginnyiným starším bratrem.

„Promiň, jsem až moc upřímná,“ zašklebila se s pohledem do knihy a v ruce si pohrávala s hůlkou. „Mimochodem nemáš zač za to s Tonym,“ změnila téma na člověka, který se opravdu s jejíž pomocí vrátil do vztahu se mnou.

„Dík. Sice pořád nechápu, proč jsi mi pomáhala, ale díky,“ poděkovala jsem upřímně, poněvadž bych opravdu nevěděla, co bez ni dělat. Možná se Pansy chovala občas jako kráva, ale své dané slovo dodržela.