Killing Me To Love You

•40. Kapitola•

Celý pondělní školní den jsem se Dracovi vyhýbala jen jak to bylo možné a to ať už kvůli tomu ránu po párty, od kterého jsem ho ještě neviděla nebo kvůli mým menším výčitkám, že jsem ho neposlechla. Sice jsem se cítila s Blaisem a jeho trávou skvěle, ale i tak jsem pořád měla svědomí, které mne vnitřně trochu dloubalo.

Bohužel to vyhýbání blonďákovi mi moc nevyšlo, když jsme měli spolu smrtijedské doučování od Snapea, z jehož jsem se jen tak ulít nemohla.

Do třídy jsem přišla co nejdéle, abych tam nemusela trčet dýl než bylo nutné. Káravému Zmijozelovi ze soboty jsem však nakonec stejně musela čelit a celou dobu po mém příchodu mne probodával skrz na skrz s výčitkami v očích. Nedokázala jsem je snést, takže jsem hleděla pod sebe do země na své boty a už si přála být odsud, co nejrychleji pryč.

Cítila jsem se trapně za sebe ze soboty, kdy jsem se nejdřív před ním vyzvracela a poté rozbrečela. Dvě nejhorší věci, jaké jsem mohla vyvést. Kdybychom se viděli už aspoň ve škole nebo na snídani, tak by to možná nebylo takové, ale když jsem ho v té Snapeově prázdné třídě viděla od toho sobotního rána poprvé, tak to dobré nebylo.

„Dnes si budu muset zařídit něco s Brumbálem, takže očekávám Isabelle, že naučíš Malfoye kouzlo Levicorpus,“ přikázal mi nesmlouvavě Snape a mne v hlavě projelo několik nadávek na jeho účet, když mi došlo, že s Dracem tady budu sama.

Tohle už snad nemůže být horší.

Samozřejmě Snape to bral jako uzavřenou věc a než jsem se pokusila jakkoliv zaprotestovat, tak byl pryč. Jak kdyby to udělal naschvál po tom, co si všiml té napjaté atmosféry mezi námi.

Pohlédla jsem tedy konečně k Dracovi a jeho pohled se setkal s mým. Nedokázala jsem se však dívat opět moc dlouho do jeho očí, v kterých se zračila velká provinilost. Očividně měl výčitky na tu sobotu, i když vlastně nic neprovedl. To já. To já ho musela od sebe odstrkovat a ubližovala tím nám oboum.

„Ehm takže... už jsi to kouzlo někdy zkoušel?“ přerušila jsem hluboké trapné ticho, jež bylo hlasitější než cokoliv jiného na světě.

„Co myslíš?“ odpověděl mi protiotázkou se zvednutým pravým obočím a sedl si na jeden ze stolů. Mezi prsty si protáčel hůlku, jak to vždy dělával a já ho hypnotizovala svýma očima.

Moc dobře jsem věděla, co se na tom stolu odehrálo a jen nad vzpomínkou se mi zadrhl dech. Vzpomínka na jeho rty přitisknutý k těm mým zařídila, aby se mi zrychlil dech a pohledem jsem automaticky sjela k jeho hebkým rtům.

Zatraceně Isabelle, soustřeď se!

Rychle jsem s mírnými ruměncemi přemístila pohled k zemi a doufala, že si nevšiml, kam jsem se dívala. Tím bych mu akorát dávala naději na něco, co mezi námi nebylo možné a to jsem fakt nechtěla. Plané naděje je jedna z nejhorších věcí a sama jsem je neskutečně nesnášela.

„Je to jednoduchý,“ vyndala jsem si z hábitu hůlku, když jsem se vzchopila z mé chvilky s jeho rty a přešla k pokusné kryse, která byla v jedné z klecích. Doslova to byla krysa, ne žádná metafora. „Levicorpus,“ mávla jsem nahoru rukou a se zeleným zábleskem se krysa za jednu její nožku zvedla do vzduchu.

Různě pískala, což jsem přerušila kouzlem se zvednutím hůlky „Liberacorpus,“ a krysa spadla zpátky čumákem dolů.

„Zkus si to,“ uvolnila jsem místo Malfoyovi, který slezl ze stolu a s hůlkou v ruce se postavil před krysu. „Musíš hlavně tou rukou švihnout rychle nahoru,“ radila jsem mu nejlépe, jak jsem mohla, ale asi to stejně bylo k ničemu. Nejsem dobrá učitelka a ve vysvětlování jsem úplně marná.