Killing Me To Love You

•59. Kapitola•

Dny pomalu plynuly a my s Dracem celý týden spolu nepromluvili ani slovo. A to i přestože jsme pořád byli ve stejném domě, který byl naštěstí dost velký, takže jsme se nemuseli vídat.

Večeře ten den při našem "rozchodu" s Parkinsonovi a Goldsteinovi stála pěkně za nic. Celou dobu místo hraní zamilovaného páru, jsem se spíš snažila u toho stolu nerozbrečet, anebo neskočit blonďákovi kolem krku s obrovskou omluvou, i přesto jakou bolest mi způsobil.

Draco na tom byl nejspíš stejně, čemuž jsem se divila. Oba jsme celou dobu jen probodávali pohledem talíř před námi a nimrali se s vidličkami v jídlech. Každý přítomný u stolu si musel všimnout, že se mezi námi něco stalo.

První byla Pansy, která se na nás vyptávala po večeři. Já ji ale od sebe bez soucitu odehnala s tím, ať mě nechá být a nestará se o to. V ten moment jsem chtěla být jen v posteli a brečet.

Dostala jsem totiž částečně kopačky od Draca Malfoye, za než jsem si mohla sama.

A vlastně bych za ně měla být ráda.

Nemusela jsem to ukončovat já. Ale i tak to neuvěřitelně bolelo, když jsem si pokaždé vzpomněla na jeho chladný bezstarostný pohled v tváři. Jakoby mu to snad bylo jedno, což se na večeři nejspíš vyvrátilo. Nebo byl jen naštvaný, že mě nedostal dříve do postele.

Ale ano, to mě na tom všem bolelo nejvíce. Ten jeden zasraný pohled a uvědomění, že pro něj nejsem důležitá.

I když zároveň jsem se také divila, že to se mnou neukončil už dávno. Nechápala, že zvládal snášet ty všechny problémy kolem mě tak dlouhý čas, když pro něj jsem s pravděpodobností úplně stejná jako ostatní holky, s nimiž ze školy někdy byl.

Určitě se všemi spal, jen mi lhal, aby mě dostal do postele jako je a mohl si odškrtnout další jméno holky, s jíž byl, což by dávalo jako jediný smysl. Jinak si nemohu vysvětlit jeho náhlý zájem tento rok, který nikdy předtím neprojevil.

Ale teď přišel ten moment, kdy jsem ho unudila a přestal zvládat ty všechny problémy. A já je nezvládala úplně stejně jako on.

Z jednoho večera probrečeného v posteli se za chvíli staly dva dny a nakonec až týden.

Aby toho nebylo málo, tak se mi ještě ke všemu zdály noční můry, které po tom co se stalo s Lestrangem nabíraly úplně na jiných grádách, takže ani ve spánku jsem nemohla mít klid. Vypadaly zdánlivě živě, tudíž jsem bývala každou noc vyděšena pomalu k smrti.

Aneb můj život zacházel do totálních sraček.

A pak nastala škola. Charlotte si na nic z té noci nepamatovala. Nebavila jsem se s ní o tom, ale věděla jsem, že kdyby si to pamatovala, tak by o tom bezpochyby řečnila. Navíc to dávalo smysl, tím že ji vymazali paměť za sebou nádherně zametly stopy.

Leč za pár týdnů v Bradavicích se stejně v denním věštci psalo, že vězni z Azkabanu uprchli.

„U Merlina, to je strašný,“ přečetla si na večeři zděšeně Charlie, s kterou jsme se začali znovu víc bavit.

Mohlo za to nejspíše, že s Dracem jsme se naopak totálně bavit i pošťuchovat a celkově stýkat přestali. Hodiny se Severusem jsem nějak oželela a hlídky jsme mívali správně tak, jak jsme je vždycky měli mít. Já s Tonym a on s Pansy.

Tak to bylo správný. On měl být s Pansy a já s Tonym. To že jsem toho Havraspára nemilovala a nevím jestli vůbec někdy začnu byl už vedlejší detail.

„Hromadný útěk z Azkabanu,“ přečetla jsem název novin nahlas s nakloněním se přes stůl k ní, abych na to pořádně viděla. „Ber to z té druhé stránky. Může to být ještě o dost horší.“