Killing Me To Love You

•24. Kapitola•

Od té doby, co se Malfoy pohádal s Pansy a se mnou Goldstein - pokud se tomu dala hádka vůbec říkat - to všechno šlo z kopce. Teda spíš mi to tak připadalo, jelikož předtím bylo všechno až moc skvělý.

Draco se bavil jen s jeho partou a podobné věci, co se do toho jeho chytnutí s Pansy mezi námi děly, se už moc neděly. Nechápala jsem proč, ale přišlo mi jakoby se mi vyhýbal.

Jediné, co mne drželo nad vodou byly naše hlídky, kde jsme mezi sebou vedli krátké rozhovory o škole, nikoliv nějaké pošťuchování jako předtím.

Na jednu stranu jsem za to byla ráda, že s tím přestal a tak jsem se do něj nezamilovávala čím dál více, ale na druhou to bolelo. Cítila jsem totiž k němu něco a kvůli tomu mne to naše odchýlení od sebe docela zasáhlo.

Chyběl mi. Možná jsem se někdy tvářila ve stylu, že mě otravuje a že bych radši byla bez toho jeho škádlení, ale sama jsem moc dobře věděla, že mě nikdy neotravoval.

Naopak se mi líbilo, když byl v mé přítomnosti. Aspoň o mě jevil někdo zájem, ale problém vždy nastavával v tom, že jsem si nemohla být jistá jestli to bral vážně, anebo mi jen chtěl tím škádlením zamotat hlavu úplně stejně jako ostatním holkám na škole. Sice takhle moc ostatním holkám "nepodlézal", ale to možná mohlo být i tím, že v minulosti jsem byla jeho kámoška, takže mi zamotat hlavu tak lehce nemohl.

Zas tak rychle bych se jím totiž poblouznit nenechala, i když vlastně... Teď jsem jím poblouzněná byla a to už jen kvůli tomu, že jsem se díky němu cítila být výjimečná.

Ale to bylo pryč.

Malfoy se uchýlil zpátky k naší verzi ze čtvrtého ročníku, kdy se na mne jeden měsíc stěží podíval. Byl to zrovna ten přelomový měsíc, kdy se celkem změnil, takže přestal měnit holky jako ponožky a neurážel mne poté, tak moc zle jako na konci třetího a začátkem čtvrtého ročníku. A teď se ten měsíc, který jsem nesnášela ze všech nejvíce opakoval.

Upřímně radši jsem brala, když mi ze života dělal peklo, než když mě naprosto ignoroval. Ignorace mi přišla ze všeho nejhorší a byla bych klidně i ráda za nějakou jeho urážku jen proto, aby mi věnoval ve dne při škole aspoň těch deset sekund času.

Jediná pozitivní věc co se stala, byla ta, že mi Tony odpustil a znovu jsme se v klidu bavili. Většinu času jsme tak trávili spolu a nejednou se mi omylem při něm stalo, že jsem myslela na toho blonďáka ze Zmijozelu, který se mi pěkně zažral do hlavy.

Navíc v noci jsem skoro vůbec nespala a myslela opět jen na něj. Jo, na Malfoye jsem myslela skoro pořád a od té poslední noční můry o něm, se mi dokonce objevoval už i ve snech více. Akorát ne jako princ na bílém koni, ale jako hajzl a jako kluk Pansy Parkinsonové s jíž se mi vysmívali.

To jsem si myslela, že bylo nejhorší, ale pěkně jsem se pletla. Později se mi objevovaly sny, kdy v nich umíral a to bylo o dost víc bolestivější než cokoliv jiného. Vypadalo to totiž zatraceně moc živě a proto jsem ani chodit spát nechtěla.

Přeci jen kdo by chtěl vídat ve snech umírat člověka, jakého začíná v realitě dost milovat? Odpovím přesným a jednoduchým počtem: žádný. A pokud někdo náhodou chce, tak není normální.

Zkráceně, vůbec jsem nespala a ani nejedla. Problém s jídlem jsem totiž už nejednou měla a pokaždé to bylo vždy když jsem se cítila mizerně. Neměla jsem totiž chuť do života a do jídla taktéž.

Jediný s kým jsem se tak bavila byl Tony, jelikož dokonce i Charlie se mnou moc nemluvila, což jsem jí ani nezazlívala. Trávila většinu času v Nebelvíru s Weasleyovic dvojčaty a Blaise tím přestala naprosto řešit. Dělala jakoby neexistoval, což bych taky potřebovala umět kvůli Dracovi.