Killing Me To Love You

•16. Kapitola•

Ve Velké síni jsem seděla vedle Luny už jen, abych nemusela čelit pohledu člověka, kterému jsem se chtěla vyhýbat, co nejdéle. Nevěděla jsem jestli si on něco pamatoval, ale pokud jo, tak mi to bude zaručeně až do smrti předhazovat.

V neklidu jsem si tedy jedla snídani, ale i po tom lektvaru mi moc nejela. Žaludek jsem měla pořád trochu zcvrklý a tak jsem byla ráda za dvě lžičky čokoládového pudinku, které jsem do sebe dostala.

Najednou jsem však zaslechla za mými zády hlas promlouvající ke svým kámošům na metry daleko: „Hej vy!“

Zběsilým krokem došel až k nim a tím jsem ho zřetelně slyšela, když stál jen pár metrů za mnou.

„Kdo z vás mi vzal mou oblíbenou košili?!“ vyjel na ně, po čemž jsem s polknutím ztuhla na místě.

Očividně si taky nic nepamatoval, protože jinak by věděl, kde byla.

„Proč by jsme ti brali tvou košili?“ nechápal Blaise, co byl jen přes uličku za mými zády.

„Nevím, ale jste jediní, kdo má přístup do našeho pokoje!“ vyjekl rozzuřeně, jak malá holka.

„Nedal jsi jí nějaké tvé oběti na jednu noc?“ uchechtl se Goyle, ale hned na to zvážněl. „Jen se ptám.“

„Sám moc dobře víš, že jsem už půl roku žádnou neměl!“ sykl k němu tišeji a tato informace mne dost zarazila.

Nevěřila jsem, že by Draco Malfoy už půl roku neměl žádnou holku ve své posteli. Mohl mít přeci celou školu, tak proč by toho nevyužíval? Nedávalo to žádný smysl.

A pochybuji, že by byl až tak moc věrný Pansy, když k ní včera absolutně vlídný nebyl.

„Do včerejška,“ zasmál se Blaise.

„Cože?“ nechápal Malfoy.

Následně tam panovalo ticho, čímž jsem začínala být dost vynervovaná. Jestli nás Blaise viděl, tak jsem v háji. A nějaký šestý smysl mi říkal, že zrovna pozorovali má záda.

Zvedla jsem se proto radši od stolu s krátkým rozloučením věnované Luně a vyšla rychle z místnosti. Myslela jsem si, že už jsem v bezpečí, když jsem byla na chodbě, ale na té mě někdo silně popadl za předloktí a zastavil tak můj útěk. I když nebyl to jen tak někdo, což jsem mohla díky výrazné vůni kolínské vytušit.

Zhluboka jsem se nadechla a až poté pohlédla do Malfoyových očí, v kterých panovalo jen zmatení. Očekávala jsem od něj spíš nějaký výsměch za to, jak jsem utekla, ale on byl místo toho docela dost udivený.

„My jsme spolu něco měli?“ otázal se první a přejížděl si mě vyjeveným pohledem.

„Co? My dva? Ne. Nechápu o čem to mluvíš,“ hrála jsem se zasmáním nechápavou, ale moje lhaní by v tu chvíli poznal snad každý. A tak po jeho pozvednutém obočí jsem pohled přesunula někam za něj. „Nevím. Nemám páru, co se stalo,“ šeptla jsem pravdivě.

V hlavě se mi vloudila vzpomínka, jak jsem zády včera na té párty narazila do jeho hrudě a začala s ním tančit. Ale nic dalšího.

„No to si ze mne snad děláš prdel, že se konečně mezi námi něco stalo a já si to nepamatuji,“ zamrmlal si naštvaně pro sebe a pohled též směřoval jinam.

„Nemuselo se nic stát. Možná jsem jen spala v tvé posteli,“ zateoretizovala jsem, akorát to nedávalo moc smysl, proč jsem byla oblečena do jeho košile.

„To těžko,“ zašklebil se Malfoy a svým obličejem se přiblížil k mému. „Já nikdy holky nenechám jen tak spát ve své posteli,“ s vážnější podtóninou mi prozradil a s menším úšklebkem na rtech mě obešel.