Killing Me To Love You

•50. Kapitola•

„Áá! Draco, ty idiote!“ vyjekla jsem, když mi za krk dal ledový sníh a ten mi sjel po mých zádech pod bundou dolů.

Doslova mi tím přejel mráz po zádech a myslela jsem, že toho chechtajícího kluka, který z toho měl obří zábavu, roztrhnu vejpůl.

„Hysterko,“ prohlásil při smíchu a silně jsem do něj strčila, abych ho shodila do hromady sněhu. Akorát on to ustál a odplata se nekonala. „No ták, Izzo,“ povzdechl si s úsměvem, když jsem od něj rychle mířila pryč.

„Ne, kašlu na tebe! Jdu zpátky do hradu. Je mi zima!“ rozhodla jsem se a konečně dostala studenou věc ze spárů mých rozehřátých zad.

„Já tě zahřeju,“ pronesl a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, tak jsem byla vtáhnuta do jednoho z jeho objetí.

„Pusť mě!“ bouchla jsem mu do hrudě pořád rozzuřená za to, co mi provedl.

„Ne,“ zabořil si hlavu do mých vlasů a rukama mě držel pevněji. „Chceš snad, aby ti bylo teplo ne?“ zašklebil se.

„Nesnáším tě,“ zahuhlala jsem mu do hrudi.

„Ne, ty mě miluješ,“ stál si za svým a já se pousmála, což on vidět nemohl.

Měl pravdu. Milovala jsem ho. Opět. Už v minulosti jsem ho milovala v dobu, kdy jsme se nebavili. Ne nadarmo se říká, že nenávist a láska mají tenkou hranici.

Teď to ale bylo jiný. Bylo to intenzivnější než kdy dřív a ten cit se prohloubil o sto procent od doby, kdy mne políbil v té pošahané třídě. Vždy když jsem teď s ním trávila čas, tak mi v břiše poletovali ti blbí motýli, jež nechtěli zmizet.

„Už je ti teplo, děvče?“ uchechtl se a schytal kvůli svým slovům ode mne malý pohlavek, který byl spíš takové menší pohlazení.

„Ty jsi vážně idiot,“ neušel mi úsměv a drobek jsem se odtáhla od jeho pevného těla, jak mi jen jeho ruce na mých zádech dovolovaly.

„Tvůj idiot,“ pousmál se taky a mně se po těchto slovech na tváři usadil o dost větší přiblblý úsměv. „Nerad to říkám, ale Snape mi přikázal, aby jsem si tu vyzkoušel to patetický přemisťování, takže...“

„Jo, pojď,“ propletla jsem si s ním prsty a táhla ho do lesa, kde jedině budem mít soukromí.

Asi poprvé v životě jsem měla studenější ruce než kluk s platinovými vlasy po mém boku a to mu rozhodně nemohlo ujít. Když jsme došli do středu lesa, tak si mě za ruku, kterou držel, přitáhl k sobě, vzal si i mou druhou a vložil si je do svých obrovských dlaní, jimiž se mi je pokoušel zahřát.

„Draco, nech to být,“ pokoušela jsem se vymanit, ale on si pořád stál za svým.

„Ne, jsi hrozně ledová,“ zahleděl se do mých očí a následně jeho zmijozelská šála skončila uvázaná kolem mého krku, jelikož jsem si svou havraspárskou zapomněla na pokoji podobně jako rukavice.

Měla jsem jen jednu a to jen díky Dracovi, který byl tak ochotný a dal mi ji, aby aspoň jedna má ruka v té zimě nezmrzla. Uznávám, s oblečením jsem to v tom spěchu moc nedomyslela.

„To jsi nemu-“

„Sluší ti,“ přerušil mé protesty. „Zelená by ti slušela.“

„To ani náhodou!“ ihned jsem se bránila, čemuž můj společník protáčel očima.

„Sluší!“ stál si nadále za svým.

„Ne!“ protestovala jsem s pokroucením hlavy.

„Ano!“