Killing Me To Love You

•26. Kapitola•

Vzbudila jsem se po pár hodinách v pořád příjemném teple, z kterého se mi absolutně nechtělo vylízat. Rukama jsem se zapřela o něčí hruď a okamžitě sebou škubla, jelikož jsem nečekala, že opět budu mít v posteli nějakého společníka. Vzhlédla jsem rychle, abych zjistila kdo to byl a uviděla díky měsíčnímu světlu, které sem procházelo skrz okna, že je to opět kluk s platinovými vlasy.

Musela jsem se pro sebe usmát a trochu se odtáhla, po čemž jsem mu viděla do jeho spící tváře. Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale vypadal extrémně roztomile. Rukou jsem mu urovnala vlasy, které mu do tváře spadaly a poslouchala přitom jeho pravidelné oddechování.

To však zmizelo a pořád se zavřenýma očima na mne promluvil se svým chraplavým hlasem, který byl neuvěřitelně atraktivní: „Jak dlouho jsi už vzhůru?“

„Pár minut,“ odvětila jsem a prohrábla mu jeho platinově bílé vlasy.

Mou ruku po tomhle činu chytil do své, takže jsem nemohla pokračovat a bouřlivé oči, které se konečně otevřely mě probodly nevraživým pohledem.

„Nesahej mi na vlasy,“ zabručel, nad čímž jsem se ušklíbla. „Už je ti líp?“ přisunul se blíže ke mne a ustaraně se mi zahleděl do mých studánek.

„Jo,“ kývla jsem. „Ještě jednou díky,“ poděkovala jsem mu.

„Neděkuj mi. Náhodou jsem si to tady užil,“ přitiskl si mě na hruď a ruku obmotal kolem mých zad.

Musela jsem se tomu přiblble pousmát, když svou hlavu zabořil do mých vlasů, kam mi vtiskl dokonce jemný polibek.

„To věřím. Ale tvá postel je určitě pohodlnější,“ podotkla jsem na fakt, s kterým nemohl nesouhlasit. Má postel oproti té jeho byla jak beton.

„S tebou by se spalo dobře i v zimě na zemi v Zapovězeném lese,“ polichotil mi a tak můj úsměv z tváře nemizel. „Kolik je vlastně hodin?“ zvážněl při této otázce.

Vymanila jsem se z jeho sevření, protože jsem sama netušila kolik bylo, otočila se dozadu, kde byl můj noční stolek a na kterém byly i hodinky. Po pohledu na jejich čas jsem vykulila oči a nemohla uvěřit, že už bylo jedenáct večer.

To jsme vážně tady prospali celý den?

„Kolik je?“ protřel si Draco ospale oči.

„Jedenáct večer,“ zodpověděla jsem mu a jeho to vzbudilo stejně rychle jako mne.

„Kurva,“ zaklel a vyhoupl se energicky do sedu. „Sakra, sakra, sakra...,“ nadával tiše a přes okraj postele si obouval černé boty.

Vypadalo to, jako by měl být dávno někde jinde a já jen v hloubi duše doufala, že nemá být někde zrovna s Parkinsonovou.

„Co se děje?“ sledovala jsem zmateně jeho počínání.

Po vstanutí z postele a poupravení zmijozelského hábitu, mi věnoval naprosto nechápavý pohled alá "jak jako, že nevíš, co se děje?!" „Máme dneska hlídku, pokud jsi nezapomněla,“ vysvětlil, když mi to nedocházelo.

Vylétla jsem tak z těch teplých peřin stejně jako Zmijozel a rychle hledala boty. Ve tmě jsem je však nikde nemohla najít, nebo spíše za to mohlo to, že je dávno měl zmijozelský princ v rukou a začal mi je nandávat.

„Ksakru Draco, já nejsem nemohoucí!“ musela jsem se zasmát, jak pracně se mi snažil zavázat tkaničky. Nakonec to vzdal, udělal na nich nějaký uzel a dále se o to nijak nestaral.

„Nechci riskovat, že mi zase omdlíš?“ zvedl se ze země po tom, co mi je obě zavázal a svýma rukama se zapřel z každé strany vedle mého těla, tudíž se nade mnou nadkláněl a nedovoloval mi tím z postele odejít.

„Mi?“ pozvedla jsem obočí nad slovem, které mi vloudilo úsměv na tvář a absolutně neřešila naší blízkost.

„Přesně tak,“ souhlasil a svou tváří se přiblížil k té mé. „Protože seš moje.“

„Jo a to od kdy, smím-li se zeptat?“ pozvedla jsem na něj tázavě obočí.

„Nesmíš,“ zašklebil se a jeho pohled mu padl na mé rty.

Ta odpověď mě drobek vytočila, ale to mne přestalo zajímat, když mu úšklebek z tváře zmizel a sledoval s něhou jen mé rty. Pohled mi tak samovolně sjel též k těm jeho a po pohledu na ně se mi dost zrychlovalo bití srdce. Ani jsem si neuvědomovala do té doby, jak jsme byli od sebe blízko, akorát poté se přiblížil ještě víc a byl už opravdu nebezpečně blízko.

Ale nic dalšího neudělal, jen hleděl na mé rty a čekal na to, co udělám já. Dával mi prostor k tomu ho odmítnout, což mne celkem překvapilo. Myslela jsem si, že Draco je spíš typ kluka, který si vezme, co chce a ne že nechá rozhodnutí na jiných.

Můj mozek v ten moment nepřemýšlel racionálně, kdy jsem cítila jeho dech na mých ústech a tak mne žádné následky a podobné věci nezajímaly. Neměla jsem s tím souhlasit už z několika různých důvodů, ale nakonec jsem to byla zrovna já, která položila svou dlaň na tvář toho druhého.

Chvíli jsem nic nedělala a jen se pokoušela nabrat odvahu. Tu jsem zanedlouho aspoň trochu dostala a za tvář si přitáhla konečně jeho rty na ty své. Akorát hned co jsme se letmo dotkli, tak se jak na zavolanou otevřely vstupní dveře do pokoje a my se od sebe vylekaně odtáhli, než se ten celý polibek vlastně uskutečnil.

Ve dveřích stála jak jinak než má kámoška, která je po pohledu do místnosti zavřela zpátky s krátkou omluvou: „Pardon!“

„Já tu Brownovou zabiju,“ zamumlal si pro sebe rozčíleně Draco a koukal na to jak jsem vstala z postele, na které jsem doteď seděla.

„Charlie, to je v pohodě. Stejně odcházíme,“ zvýšila jsem hlas, aby to za dřevěnými dveřmi slyšela a snažila jsem se tvářit jako by nic neviděla.

Ale určitě viděla. Taková věc by ji přeci nemohla uniknout.

„Ehm... dobře,“ vstoupila nejistě zpátky a od blonďáka za mnou určitě schytala pár vražedných pohledů. Poznala jsem to už jen podle jejího nevinného a trochu i provinilého výrazu ve tváři.

„Nazdar Brownová,“ odfrkl nepěkně Malfoy a prošel kolem ní ven z místnosti.

„Co to-?“ artikulovala nesmyslně rty a její ústa se otevřela zmateně dokořán.

„Nevyváděj,“ snažila jsem se ji uklidnit a nervózně hleděla na blonďáka, který stál na chodbě. Naštvaně si přešlapoval na místě a přitom vraždil pohledem zdi chodby div, že mu nespadly na hlavu.

„Jak nemám vyvádět když-“ šeptala hystericky štěstím bez sebe a nadšeně si i poskočila.

Prožívala to snad více než já, za což mohlo i to, že jsem polovinou svého těla pořád ještě spala a ta druhá se snažila jen udržet na nohou.

„Musím jít,“ utnula jsem ji a zabouchla za sebou dveře, aby mne nezaplnila haldou otázek.

Malfoy na mne na chodbě veleváženě pozvedl obočí, když jsem tam za ním vstoupila, takže očividně něco slyšel z našeho rozhovoru s mou spolubydlící.

„Neřeš,“ mávla jsem ledabyle rukou v gestu, že to nic nebylo a doufala, že to nebude chtít řešit dál.

Mé modlitby si Merlin naštěstí poprvé vyslyšel a ten kluk po mém boku, s kterým jsem měla dneska z dalších mnoha hlídek, se na nic neptal a nechal to být.