Killing Me To Love You

•41. Kapitola•

Opírala jsem se zády o stěnu na astronomické věži a v sedě si přikládala k ústům důvod, kvůli kterému jsme se před chvílí s blonďákem pohádali. V očích mě doteď pálily slzy a ani ta euforie mi z toho blbého pocitu nepomáhala vyjít. Spíš mi přišlo, že to mělo protější účinek.

„Obsazeno!“ křikla jsem po tom, co se ozývaly po schodech kroky.

Ale ten člověk má slova ignoroval a i přesto šel dál.

„Seš snad nahluch-!“ vyjekla jsem, ale po zjištění, kdo to byl, jsem ztichla. „Co chceš? Dát mi znovu rodičovské kázání? Můj názor to stejně nezmění,“ vydechla jsem přibývající kouř z úst a zadívala se na výhled po mé pravé straně, jelikož jsem seděla těsně vedle zábradlí.

„Ne,“ odpověděl slovem, které jsem nečekala.

Následně mi zmizela z prstů mezi kterými jsem svírala cigaretu a tak jsem hleděla zmateně na Draca, jež si sednul vedle mne ke zdi. Stejně jak já předtím si z toho potáhl a vydechnul ze sebe kouř.

„Co to děláš?“ nechápala jsem jeho počínání, když mi před pár minutami dával kázání a teď sám si to vzal.

„Tvůj názor očividně nezměním, tak se aspoň dívej na to, co musím vidět já,“ znovu si to přiložil k ústům, načež já mu ten joint od nich vytrhla.

„Nedělej kraviny a jdi pryč.“

„Jako ty kdyby jsi je nedělala, že?“ uchechtl se zoufale, po čemž jsem od něj odpoutala pohled.

Pokračovala jsem nadále v čem mě vyrušil, ale pokaždé, kdy jsem do sebe vdechla kouř, tak mi to vytrhl z ruky a zopakoval můj čin.

„Draco, přestaň. Tohle není vtipný. Jdi pryč. Myslím to vážně,“ mávla jsem rukou ke schodům, jenže to by to nesměl být on. Vždy si dělal, co chce.

„Ne,“ protestoval.

„Proč musíš být tak tvrdohlavý?“ zamrmlala jsem si pro sebe, i když on to stejnak slyšel, když seděl blízko vedle mne.

„Můžu říct totéž,“ opřel si hlavu o stěnu a otočil ji k té mé.

„Hele fakt jdi pryč. Vím, co to s tebou dělalo, takže nemusíš opakovat historii, abych viděla, jak jsi s kámošemi po večerech na chodbách sjetý,“ v hlavě se mi rozpomněla vzpomínka na to, když jsem ho tak vždy viděla.

A já s tím nemohla nic dělat. Ani jsem vlastně nechtěla. Choval se ke mne hrozně, tak jsem si říkala, že si to možná zasloužil. Stejně jako já teď kvůli tomu, jak hrozně se k němu chovám.

„Tak proč to sama děláš, když moc dobře víš jaké to bylo mě takto vidět, hm?“ hluboce se mi zadíval do očí a jeho čin jsem zopakovala. Ztrácela jsem se pomalu v jeho bouřlivých očích, ale nakonec jsem to byla já, co oční kontakt přerušila.

„Protože toho Malfoye chápu. V jednu sekundu měl všechno a potom se mu to zbořilo jak domeček z karet. Takže se snažil aspoň na chvíli od toho všeho odpoutat,“ popotáhla jsem si tentokrát víc až jsem se z toho trochu rozkašlala.

„Co se stalo?“ ptal se na otázku, za kterou by snad položil v tenhle moment i život, aby mohl znát odpověď. Opravdu se mi to tak zdálo.

Nebo jsem jen byla sjetá a slyšela a viděla něco, co jsem neměla.

„Nemůžu ti to říct, ani kdybych chtěla,“ setřela jsem si jednu ze slz na mé tváři, která se tam objevila. Už mě ty slzy štvaly. Poslední dobou jsem jich měla na tvářích víc než za celý svůj život.

„Izzo,“ šeptl a propletl si se mnou ruce.

Nad tím jsem přivřela víčka k sobě a pociťovala, že to bylo o dost více intenzivnější než kdy předtím.

„Nemůžu,“ zakroutila jsem hlavou a pohlédla na druhou stranu než byl on.

„Když mi to neřekneš, tak si to zjistím sám,“ temněji pronesl a tak jsem proklínala v hlavě Snapea, poněvadž ho naučil nitroobranu a jak se někomu dostat do hlavy.

Sice se umím tomu bránit, ale bojím se, že bych to nedokázala u něj, protože na jednu stranu jsem chtěla, aby znal pravdu.

Nadechla jsem se znovu toho víc, abych pobrala kuráž a i přes všechny rizika mu řekla pravdu.

„Jde o tvého otce,“ špitla jsem a vydechla kouř ze sebe. Doufala jsem, že to neslyšel, ale podle ztuhnutí jeho dlaně, kterou držel tu mou, jsem došla k výsledku, že slyšel.

„Cože?“ dostalo se z jeho úst po dlouhé chvíli ticha, kdy na to civěl s otevřenou pusou.

„Před pár týdny mi od něj přišel dopis o tom, že se od tebe mám držet dál jinak...,“ odmlčela jsem se a snažila se rozmrkat opět vlhko v mých očí.

„Jinak co?“ zajímal se.

„Napráská rodiče Ministerstvu a pak... moc dobře víš, co by následovalo,“ vyslovila jsem a nemohla uvěřit tomu, že jsem mu to dobrovolně říkala.

Dávala jsem to za vinu hlavně té omamné látce, která mě ovládala, ale pravda byla taková, že jsem mu to chtěla říct každou sekundu, když jsem byla s ním. To proč se k němu chovám, tak jak chovám a proč ho od sebe odháním.

„Kurva,“ vyšlo z jeho úst a prohrábl si své vlasy. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“

„Protože jsem se bála,“ se strachem jsem ze sebe vydolovala s pohledem na zem, která byla stvořena z prken a poté se musela zhluboka nadechnout, abych mohla pokračovat. „Bojím se toho, že bych třeba za pár dní stála u jejich hrobů a v hlavě by se mi opakovalo: je to jen tvá chyba, kdyby nebylo tebe, tak by žili,“ ke konci se mi zlomil hlas a má hlava dopadla nad tou představou a nad návalem slz omylem na jeho rameno.

Draco obmotal ruku kolem mých a drogu, kterou jsem držela pořád mezi ukazováčkem a prostředníčkem někam zahodil.

„Neboj, já to vyřeším,“ vtiskl mi jemný polibek do vlasů.

Jeho slova mě však trochu vyděsila. Bylo tam jasně napsáno, že mu o tom nemám říkat a já to stejně udělala. Pokud by z těch schodů teď vyšla Pansy, tak by to nedopadlo dobře.

„Prosím, neříkej mu, že o tom víš,“ zamumlala jsem mu prosebně do ramene. „Prosím.“

„Neřeknu, ale vyřeším to. To ti slibuji,“ dopadla mu hlava na tu mou a nemohla jsem pořád uvěřit, že se tohle vážně dělo.

Že jsem mu to řekla po těch několika dnech. Byla to úleva, ale zároveň jsem měla strach, že jsem tím toho dost pokazila.