Killing Me To Love You

•11. Kapitola•

Sobota uběhla poněkud rychle. Bylo to hlavně kvůli tomu, že s Charlotte nechodíme na snídani a místo toho vstáváme až na oběd. Nevadí nám to a aspoň si o víkendu přispíme.

Za dvě hodiny jsme už mířily pomalu k hřišti, kde se Famfrpál odehrával a na sobě jsme měly kolejní svetry, které měli mít správně jen hráči. Hold řekněme, že jsme je získali náhodou a vůbec jsme je neukradly před rokem na oslavě dvoum hráčům, né...

„Proč to hřiště musí být tak daleko? To ho nemohli udělat hned vedle školy?!“ zanaříkala zrzka po cestě a ruce si opřela o své stehna.

„Kdyby ho udělali vedle školy, tak by riskovali, že se něco rozbije nebo někomu stane, pokud by omylem prolítli třeba okny,“ zamyšleně jsem odpověděla a s ladností šla pomalu dál. Když jsem se však otočila na mou kámošku jestli jde taky, tak mě propalovala svýma žhnoucíma očima. „Ale to byla asi jen řečnická otázka,“ zamrmlala jsem si pro sebe.

„Jaktože nejsi unavená? To ty jsi tady z nás ta blbá na sporty,“ nechápavě ke mně mávla rukou.

Měla pravdu. Na sporty jsem opravdu levá. Byla jsem ráda, když jsem se stěží naučila létat na koštěti. Naštěstí jsem z Havraspáru nebyla první ani poslední komu sporty vůbec nešly.

„Ale tohle je procházka, ne sport,“ opravila jsem ji a chodila na místě. Nebudu lhát, taky mě trochu bolely nohy, ale nebylo to zas až tak markantní jako u Charlie, která očividně na tu tribunu ani nedojde.

Znenadání jsem však uslyšela svištění vzduchu někoho na koštěti kolem nás. Pohlédla jsem tím za zrzku a všimla si pár zmijozelských hráčů, kteří se až teď uráčili vyrazit k hřišti.

Jeden z nich k nám slétl dolů a zastavil se u mé kámošky. Byl to Blaise, co se ptal jestli je v poho a jestli nechce svést.

„Ne,“ artikulovala jsem rty a kroucením hlavy se jí to snažila rozkecat. Nechtěla jsem totiž celý zbytek cesty kráčet sama.

„Ráda,“ odpověděla černochovi a mně věnovala omluvný pohled, po kterém se posadila za Blaise a společně odletěli k hřišti.

„Skvělý, to jsem si teda vybrala kámošku,“ naštvaně jsem si mluvila pro sebe a svižnějším krokem šla k onomu hřišti, abych to včas stihla. „Že já blbá nešla s Lunou,“ nadávala jsem si.

„Copak Izzo, kámoška tě opustila?“ uslyšela jsem, jak vedle mě někdo přiletěl. Neotáčela jsem se ani kdo to je, protože ten provokační hlas bych poznala kdykoliv.

„Tys tady chyběl,“ zašeptala jsem si a zrychlila krok, což mi bylo k ničemu, když on vedle mě letěl na koštěti stejně rychle, jak já šla.

„Nechceš svést?“ až moc ochotně mě pobízel.

„Ne díky,“ slušně jsem mu odsekla.

Radši ujdu tenhle kus trasy po svých než letět s ním. Sice by to bylo rychlejší, ale nejsem sebevrah. I když po tom na tom balkónu dost pochybuji.

„To mi nevěříš?“ svraštil své obočí.

„Přesně tak!“ poprvé jsem na něj za tu dobu pohlédla.

Jednou rukou se držel za své koště Nimbusu 2001 a druhou měl danou podél svého těla. Ustrojen už byl do famrpálového zmijozelského dresu chytače s číslem 03, které pro mě vždy bylo šťastné číslo.

Náhoda? Doufám, že jo.

„Před roky jsi říkala něco jiného,“ cukly mu rty a celou si mě od spoda sjel pohledem, při kterém se v polovině zasekl. „Kde jsi vzala ten svetr?!“ jízlivě vyjekl.