Killing Me To Love You

•6. Kapitola•

„Jaká byla včerejší hlídka na chodbách s Malfoyem?“ byla na mě od zrzky položená otázka, která překvapivě od ní přišla až teď na snídani.

Potom jeho infarktu včera byl už celou dobu zticha. Dokonce mě doprovodil k mé koleji, jak to předtím dělával vždy. Sice jsem mu říkala, že tam nemusí chodit, ale šel tam se mnou i tak. Neměl ani žádné připomínky a s blbým pozdravem šel následně ke své koleji, která byla na druhé straně hradu.

„Přežila jsem to, takže byla úspěšná,“ odpověděla jsem a pohlédla letmo na blonďáka u zmijozelského stolu.

Něčemu se tam smál s jeho kámoši a Pansy ho držela za ruku. Stejně jako on se i ona usmívala šťastně jak sluníčko. Ani se jí nedivím, i když byl Malfoy idiot, tak jeho smích byl dost nakažlivý.

Dívala jsem se tam se zamýšleným pohledem déle než bych měla a probudila jsem se ze svého snění, až když se jeho bouřkové oči střetly s mými. Rychle jsem svůj zrak přesunula na jídlo přede mnou a dělala, že jsem ho vůbec neokoukávala.

Co to se mnou zase je? Myslela jsem, že jsem se z toho přes prázdniny dostala.

„První hodinu máme dějiny, to bude zase oprus. Proč na ten předmět musíme chodit? Místo toho bych si s radostí přispala!“ vztekala se má kamarádka, kterou jsem stěží poslouchala.

Očima jsem nenápadně znovu pohlédla na zmijozelský stůl a všimla jsem si, že mě ten blonďák s úšklebkem na tváři pořád pozoroval.

„Ehm... cože?“ položila jsem si ruku na stůl o kterou jsem si doteď přidržovala hlavu a přemístila pohled o kousek vedle na mou zrzavou kamarádku.

Ale neunikalo mi, že se na mě tamten stále díval.

„Posloucháš mě vůbec?! Máme dějiny s Binnsem, který mluví nejnudněji ze všech lidí, co jsem kdy za celý svůj život potkala,“ zakousla se naštvaně do hrušky, kterou popadla z ošatky s ovocem.

„Co čekáš, je to duch,“ uchechtla jsem se nad jejím vraždícím výrazem, který jsem od ní po mých slovech schytala.

„Tak nejnudněji ze všech duchů, který jsem kdy poznala,“ protočila nad tím očima a rozhodila rukou, že až málem flákla blondýnu vedle ní, co si četla Jinotaj. Tudíž nám celou dobu nevěnovala ani tu nejmenší pozornost.

„Já už půjdu, sejdeme se na hodině,“ vstala jsem, protože ten pohled od zmijozelského stolu jsem už nedokázala ustát.

„Vždyť jsi nic nesnědla,“ namítla.

„Nemám hlad,“ vypadla jsem rychlým krokem z Velké Síně a až při východu z ní jsem se dokázala pořádně nadechnout. „Co to se mnou zase je?“ mumlala jsem si pro sebe a unaveně si protřela oči.

I přestože jsem přišla už o půlnoci na pokoj, tak do tří do rána jsem nedokázala zavřít oči. Mívám to tak každým rokem, když přijedu do Bradavic. Prvních pár dní skoro vůbec nespím a ani nejím. Ale potom se to po týdnu vždy uklidní a jsem zas v poho. Nevím, proč to tak mám a proč si tak těžce zvykám na změnu prostředí.

„Izzo!“ zakřičel na celou chodbu a já nad tím hlasem zničeně zakňučela.

Co jsem komu tak hrozného provedla?!

„Malfoyi, teď ne!“ vysoukala jsem ze sebe a zrychlila krok v domnění, že bych mu mohla utéct. Ale má snaha byla k ničemu, když přiběhnul poklusem přede mne a šel pozadu.

Takže já odejdu ze snídaně jen proto, abych nemusela snášet jeho pronikavý pohled a on se teď objeví tady?

Jak naschvál. Jeho se asi fakt nikdy v životě nezbavím. Je jak osina v zadku.

„Proč ne? Ještě před pár minutami jsi zasněně hleděla na toho nejúžasnějšího kluka z celé školy a teď s ním najednou nechceš mluvit?“ pokřivil se mu úsměv a po jeho větách jsem si v hlavě začala klet dost nepěkných slov.

„Nevím o čem to meleš,“ hrála jsem raději blbou.

„Ale moc dobře víš! Chápu, že je na mě nádherný pohled, za to se stydět nemusíš,“ zasmál se pobaveně.

Už jsem přemýšlela nad tím, že ho tam za chvíli přetáhnu nějakou lopatou nebo ho jednoduše vyhodím z okna, ale k našemu rozhovoru se bohužel přidal další člověk.

„Isabelle?“ oslovil mě můj prefektí parťák, který jak uviděl zmijozelského prince, tak ztuhl.

„Ahoj Bambi! Co potřebuješ?“ nadšeně ho poplácal Draco po rameni s velmi dobrou náladou.

„No, já si chtěl původně promluvit s Isabelle, ale a-asi půjdu,“ vykoktal ze sebe a jeho hlas se znatelně třásl.

„Ne, zůstaň. Co potřebuješ?“ mile jsem se zeptala, takže jsem schytala nevraživý pohled od druhého blonďáka, který byl o hlavu vyšší než Tony. Asi se mu nelíbilo jakým milým hlasem jsem k Havraspárovi mluvila.

„Slyšel jsem, že jsi dobrá na obranu proti černé magii a mně moc nejde, tak mě napadlo...,“ nechal větu vyznít do ztracena a přesně jsem věděla, kam mířil.

Nadechovala jsem se pomalu už ke slovu, ale někdo byl v mluvení rychlejší.

„Izza by ti určitě ráda pomohla, ale už doučuje mě,“ přihnal se Zmijozel mým směrem, aby mě obejmul opět kolem ramen.

„Tebe? Tak to ani náhodou!“ zamítla jsem a strhla ze sebe tu mohutnou paži. „Neposlouchej ho, mele kraviny, je jak pětileté dítě. Ráda ti pomůžu,“ usmála jsem se na Tonyho, jenž mi úsměv opětoval a zmizel rychleji než se zaskočený Malfoy dostal znovu ke slovu.

„Vážně, Bambi?! Radši by jsi doučovala jeho než mě?!“ podrážděně ukázal na sebe a bylo poznat, že ho vytáčelo, když u mě ten havraspárský klučina byl. A to už jen kvůli tomu, jak hlasitě mluvil až skoro řval.

„Doučovala bych i raději Filchovu kočku než tebe,“ setřela jsem ho, po čemž si pro sebe drobek odfrkl. „A nebuď taková hysterka. Chápu, že máš ty své chlapské dny každý den, ale nemusíš řvát na celou chodbu, aby o tom věděla celá škola,“ obešla jsem ho a ignorovala věty, které na mě řval poté.