Killing Me To Love You

•23. Kapitola•

V hradu na nás, ale čekalo nemilé překvapení. S Dracem jsme chodili po chodbách s úsměvem na rtech, když jsme se bavili o různých blbostech do doby než jsme nenarazili na někoho na koho jsme nechtěli.

Na Pansy Parkinsonovou, která si mě sjela žárlivým pohledem od hlavy až k patě. Určitě jí došlo, že jsem měla mikinu jejího oficiálního přítele, který se teď něčemu smál a pozornost Pansy ho absolutně nezajímala.

„Draco musíme si promluvit,“ řekla na vážnou notu a až po těchto slovech si ji onen blonďák s pořád mokrýma vlasama všiml.

„Co potřebuješ?“ nezaujatě se zeptal a přešel o kousek blíž k tmavovlásce.

„Končím,“ vyslovila jednoduše.

Draco tak začal pátrat v její tváři jestli to nebyl jen nějaký blbý vtip, ale očividně nebyl. „Jak myslíš, že končíš?!“ vyjekl celkem potichu a chytil ji pevně za zápěstí.

„Prostě končím! Kašlu ti na nějakého tvého otce, když ty se za mými zády scházíš s ní!“ hystericky na mě poukázala a v očích měla pár slz, které však zůstaly tam kam patřily.

A tím jsem si trochu začínala připadat jako člověk, který by tu být fakt neměl.

„J-já radši půjdu,“ vykoktala jsem zběsile ze sebe a než někdo stačil zareagovat, tak jsem rychlým krokem zahla do chodby za mnou po mé levici a tam se schovala za stěnu.

Neměla bych je odposlouchávat, ale já to chtěla slyšet. Chtěla jsem vědět jestli to přede mnou jen s ní všechno nehraje a ve skutečnosti si to spolu po nocích nerozdávají.

Jo počkat, on je v noci se mnou na chodbách, tak asi ne...

„Co máš sakra za problém?! Chceš zase nový hadry, tak fajn kup si je. Já na tohle totiž nemám náladu!“ hlasitě vykřikl Malfoy a úplně jsem si uměla představit, jak protáčí očima.

„Mně nejde o nějaký zasraný hadry, Draco! Mně jde o tebe a o to že se mnou netrávíš žádný čas. Jsi jen s ní. S tou havraspárskou mrchou!“ po jejích slovech jsem slyšela nějaké bouchnutí, jenž připomínalo, jak kdyby ji přitlačil ke zdi.

„Tohle odvoláš. Oba moc dobře víme, že tenhle vztah naplánovali jen naši rodiče. Takže budeš dělat hodnou dcerušku a o mně a jí nikomu neřekneš, rozumíš?“ chladně k ní vznesl a jen z toho hlasu mi naskočila husí kůže po celém těle.

Nepoznávala jsem ho. Ano, neměli jsme předtím společně rádi Pansy, ale myslela jsem si, že když spolu začali chodit, tak se k ní alespoň bude chovat mileji. Ale očividně ne. Choval se k ní totiž ještě hůře.

„Rozumíš?!“ zvýšil hlas až jsem sebou cukla, jak tím tichem znenadání projel jeho ostrý hlas.

„Proč zrovna ona a ne já? Co má ona a já ne?“ optala se, takže jsem byla úplně napjatá z toho, co na tohle odpoví. Tahle otázka mě taky docela dost zajímala.

„Izza mě chápe, protože má srdce narozdíl od tebe.“

„A já tě snad nechápu?! Kdo tady s tebou byl, když tě odkopla?! S kým ses opíjel do němoty a kdo tě z toho dostal?!“ znovu křičela a měla jediné štěstí, že na tuhle chodbu v tuto hodinu moc studentů nezabloudilo. Podle mých výpočtů zrovna všichni seděli ve Velké Síni a jedli večeři.

„Musel jsem se z toho dostat sám. Jen si to využívala, že jsem byl zlomený a ty to moc dobře víš,“ potichu zamumlal, až jsem musela dost nastražovat uši, abych všechno slyšela.

„Neříkej, že sis to snad neužil?“ uchechtla se.

„Ani se mě nedotýkej!“ vyjekl a podle mých předsudků na něj očividně sahala. „Je to minulost. A už tohle nevytahuj!“

Tušila jsem o čem mluvili. A ani jsem se tomu nedivila. Když má kluk šanci a holku s alkoholem přitom, tak proč toho nevyužít, že?

V tu chvíli jsem se rozešla ke své koleji, protože se mi to nechtělo poslouchat. Nepotřebovala jsem slyšet o tom, jak to spolu dělali. Už jen ta představa se mi hnusila.

Ale proč vlastně?

S Malfoyem nic nemám. Jen jsme se málem políbili, trávíme spolu více času a po nocích hlídáme na chodbách. Vždyť to nic není, ne?

Ale i přesto jsem však začla něco v sobě pociťovat. Předtím jsem se mu alespoň pokoušela bránit a pořád ho od sebe odháněla, ale teď?

Nevím, co to je, ale rozhodně mé bývalé city k němu se mi začínaly vracet, když takto o mne mluvil. A tím jsem měla zase výčitky v hlavě na ten třetí ročník. Až moc živě si pamatuji, když jsem mu řekla, že ho nesnáším a taky jeho posmutnělý výraz. Akorát nečekala jsem, že ho to sebere až tak.

Dobelhala jsem se s těmito myšlenkami až ke bronzovému klepadlu orla, který mi řekl jednu ze svých celkem obvyklých hádanek a po vyslovení správné odpovědi jsem vstoupila dovnitř. Zavřela jsem za sebou dveře a pohlédla na místnost lazenou do modré barvy, kde jako obvykle skoro nikdo nebyl.

Tedy až na jednoho kluka, který seděl na gauči před výhledem na celé okolí hradu, které z této vysoké věže bylo fakt nádherné. Vedle sebe měl pohozené učebnice OPČM a mně došlo, že jsme měli mít už dávno doučování.

Ano, ten kluk byl havraspárský prefekt Anthony Goldstein.

„Jak sis to užila s Malfoyem?“ vzešlo z jeho úst, když jsem se snažila nenápadně dostat do svého pokoje. Ale očividně jsem nebyla nenápadná dost.

„Tony, promiň já...,“ dostávala jsem ze sebe drmolitě s pohledem k zemi.

V rukou jsem si hrála s okrajem mikiny, jež mě obklopovala vůní zmijozelského prince a nervózně si přešlapávala na místě.

„Nech to být. Jen ses mi mohla aspoň ozvat, že to doučování padá,“ posbíral si své učebnice a chtěl kolem mne projít do věže s chlapeckými pokoji.

„Tony, promiň. Zapomněla jsem na čas. Už se to nestane,“ chytila jsem ho jemně za rameno, aby mi neutekl a nahodila výraz, že mě to mrzí, což skutečně mrzelo.

„Neomlouvej se. Čas pro tebe s Malfoyem je důležitější,“ s divným tónem hlasu pronesl.

„Ne, to není! Já chci, aby jsme byli přátelé, když jsme spolu ti prefekti. Takže se ještě jednou moc omlouvám,“ provinile jsem zrak zabodla na špičky mých bot.

„Vždyť v poho. Jen budu muset jít na večeři a ty by ses měla jít asi přestrojit,“ mávl rukou k mému oblečení a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, tak rychle vypadnul ze společenky.

Tak to jsem teda dobře podělala.