Killing Me To Love You

•21. Kapitola•

„Vážně je to dobrý nápad?“ optávala jsem se mé kámošky, když jsme lezli po schodech na tribunu.

„Potřebuji si promluvit s Blaisem a protože mají Zmijozelští dneska trénink, tak na něj počkám,“ vylezla na světlo a sedla si na lavičku stejně jak já.

Jejich tým už byl na hřišti a kapitán jim dával různé rozkazy, co mají dělat. První kdo si nás všiml byl Crabbe s Goylem, kteří tento rok nastoupili na místa odrážečů a dost se divili, že nás tu na tribuně našli.

V pondělí odpoledne sem moc lidí totiž nechodilo a ani Malfoy tu neměl své obvyklé fanynky v podobě Pansy a spol.

„Konečně se děje něco zajímavého,“ vypadlo z Charlotte, když se rozdělili do dvou týmů proti sobě a začli hrát.

Draco jako chytač se jen snažil chytit Zlatonku, než to Blaise jako střelec byl hlavní útočník na ty tři železné obruče do kterých musel dostat camrál.

Moc jsem tomuto sportu nikdy neporozuměla, ale hezky se na to koukalo.

Malfoy si nás ovšem po pár minutách létání za tou zlatou věcí všiml a měl co dělat, aby na poslední chvíli uhnul potlouku, kterým se ho snažil Goyle sundat. Blonďák jen však po jeho vyhnutí zatřepal hlavou a pokračoval v dosavadním úkolu, co měl.

Naštěstí ten trénink nebyl nějak extra dlouhý, takže jsem po jeho skončení odešla od Charlie, za kterou přiletěl Blaise, jehož na zrzku museli upozornit přátelé, jelikož si nás předtím ani nevšiml.

Chodila jsem tak mezi dřevěnými lavičkami, co na téhle tribuně byli a nechala si čerstvým větrem pocuchávat vlasy.

„Takže mám novou fanynku,“ uslyšela jsem znenadání zvrchu vedle sebe a polekaně jsem sebou nadskočila.

Seděl tam samozřejmě Malfoy s rozcuchanými vlasy a koštětem opřený vedle něj o lavičku. Ve tváři měl vepsaný svůj typický malfoyovský úšklebek, nad nímž jsem protočila očima.

„Ne, to teda nemáš. Ale všimla jsem si, že tvůj zmijozelský fanklub někam zmizel,“ rukou jsem ukázala kolem, kde žádná holka z Pansyiný party nebyla.

„Za to můžeš ty,“ podotkl a s koštětem vstal. Mířil pomalu dolů, u čehož jsem se snažila nedívat na dres, který kvůli tomu jak byl zpocený, se lepil na jeho hruď.

„Já?“ pozvedla jsem nechápavě jedno obočí.

„Jo ty,“ doskočil vedle mne z lavičky, která byla výš než jsem stála já a hlavou se nadkláněl nad tou mou. „Tedy ne, že by mi to od tebe nelichotilo, ale překvapuje mě, že jsi říkala Daphne, že-“

„Takže jsi to slyšel,“ nervózně jsem si zkousla ret a pohlédla někam do dáli.

„Parkinsonová mi to ihned vpálila do obličeje. Vypadala, jak kdyby mě chtěla každou chvíli zabít,“ uchechtl se, čemuž jsem se musela zasmát. Uměla jsem si živě představit hysterčijící Pansy, která Daphne bezmezně důvěřovala.

„Promiň, tvůj otec mě určitě zabije za to, že jsem ti zničila vztah,“ s úsměvem bez sebemenší vážnosti jsem vznesla omluvu, po které se i on sám pousmál.

„Nezničila. Odpálil jsem ji se slovy, že si můžu dělat s kým chci, co chci, protože jsem zmijozelský princ,“ egoisticky podotknul a rukou mě pohladil po boku.

„Počkat! Takže ty jsi ji to nevyvrátil?!“ vyjekla jsem a chtěla odstoupit. Draco mě ale v ten moment chytil i za druhý bok a únik mi znemožnil, když je drtil dost silně v dlaních.

„Proč bych měl?“ přiblížil se blíže svou tváří, až jsem ucítila jeho dech na té své.

„Třeba proto, že to není pravda?!“ jančila jsem čím dál víc, jelikož jsem nečekala, že by mě v téhle kravině, co ze mne z nenávisti vypadla, podpořil.

„Chceš abych tě přesvědčil, že je to pravda?“ v očích se mu vytvořily šibalské jiskřičky a rukou na mém boku jel níž.

Tu jsem pro jistotu rychle se strachem chytila, poněvadž jsem nevěděla, co bych od něj mohla očekávat. Dělat věci na veřejnosti mu totiž nevadilo a já se bála, co všechno by si tu ke mne dovolil.

„Vtipkuji,“ uklidnil mě, když si všiml mých obav a prsty si s těma mýma propletl.

Jen kvůli pouhému doteku od něj jsem přišla o všechny slova na jazyku a netušila, jak na to reagovat. Měl hodně chladné dlaně, které mi způsobovaly v břiše mnoho poletujících motýlů.

„Já bych ti nikdy neublížil,“ dodal a jiskřičky z očích mu vymizely.

Nahradila je místo toho starost, kterou měl v nich vepsanou nedávno. Přesněji v sobotu, když jsme byli u něj v pokoji a kdy jsem byla opilá.

„Nechceš si někam vyrazit? Ti dva tam budou ještě dlouho,“ hlavou kývl k Charlotte, co se tam společně s Blaisem horlivě bavili - řekla bych, že možná i spíš hádali.

„Ehm... já...,“ pořád jsem nenacházela slov a hleděla na naše propletené ruce. Byl to strašně divný pocit mít svou malou ručku v té jeho obrovské.

„To znamená ano,“ řekl za mne s úšklebkem na rtech a své koště si vzal do rukou. „Nasedej a opovaž se protestovat!“ nařídil mi a i přes všechny mé vnitřní rozpory jsem si opravdu usedla za něj.

Jak to u něj bývalo zvykem, tak se rozletěl rychle neznámo kam a já se ho opět pevně držela kolem břicha, abych z této nebezpečné věci náhodou nespadla.

Zastavili jsme až před velkým jezerem, v němž se odrážely sluneční paprsky, které zařídily dojem jako by to jezero zářilo. Stromy okolo něj zbarvené do podzimních barev dodávaly ještě lepší atmosféru a musela jsem uznat, že to tady opravdu vypadalo úžasně.

Když jsme ale oba dopadli na pevnou zem, tak si Malfoy okamžitě stáhl svůj zpocený dres a stál tady polonahý.

„Co to děláš?“ odvrátila jsem pohled od jeho celkem vypracované hrudi a pozorovala místo toho stromy.

„Jdu se zchladit po tréninku do jezera, jdeš taky?“ nabídl mi, ale něco mi říkalo, že jsem stejně na výběr neměla.

„Ne. Nechci být nemocná,“ odmítla jsem jeho nabídku, ale periferním viděním jsem si povšimla, že se blížil ke mně s ďábelským úsměvem. „Draco ne!“

„Draco ano!“ chytl mě a přehodil ladně přes své rameno, jako bych ani nic nevážila.

„Draco Luciusi Malfoyi! Okamžitě mě pusť!“ zasyčela jsem skrz zuby, když někam pro mne neznámo šel.

„Jak si princezna přeje,“ pustil mě, ale místo toho, abych cítila pod sebou pevnou zem, tak jsem sletěla do studené vody.

„Ty idiote, víš jak je to ledový?!“ zakřičela jsem z plných plic a na mém čele musela určitě být vystouplá žíla nad vším vztekem.

Draco vedle mne skočil elegantní šipku, načež já se stěží udržovala nad vodou, jelikož i přestože jsme se nacházeli jen kousek od kraje, tak tu byla nevysvětlitelná hloubka.

„Musíš se držet u mě, aby ti bylo teplo,“ prohrábl si dozadu své vlasy po vyplavání nad hladinu.

Rukama šmátral směrem ke mně, ale já místo toho, abych se nechala přitáhnout, tak jsem mu hodila vodu na ksift a odplavala od něj dál.

„Takže budeš protestovat?“ nevěřícně vyvoral oči a na rtech mu pohrával úsměv.

„Přesně! Kdyžtak si mě chyť!“ zašklebila jsem se a rychle plavala od blonďáka, ve snaze být co nejdál.

„Výzva přijata.“