Killing Me To Love You

•12. Kapitola•

„Sakra,“ vypadlo ze mne při pohledu na skóre.

Vedl Zmijozel a to o hodně. Nevím, co hráči z Havraspáru dělali, ale hraní Famfrpálu se tomu říct nedalo. Nebo se Zmijozel prostě zlepšil a chce nám dát po minulém roce odplatu. Jiné vysvětlení nemám.

„Myslím, že prohraješ sázku,“ nevinně na mě zamrkala má kámoška s úsměvem na rtech.

Že já blbá ji o tom říkala.

„To ještě nevíš. Cho je nevyzpytatelná. Může za chvíli chytit zlatonku a bude-“ zasekla jsem se ve slovech, když jsem uviděla blonďáka s tou malou zlatou létající věcí v ruce.

Rozhodčí nesl po celém okolím, že Draco Malfoy chytil zlatonku a že Zmijozel vyhrál. Jejich tribuna se nadšeně rozkřičela a ta naše si otráveně povzdechla. Všichni už ke konci počítali s tím, že prohrajeme a tak jediný o co se budeme potom bít bude o předposlední místo s Mrzimorem. Bylo totiž více než jasný, že když půjde Mrzimor proti Nebelvíru, tak prohraje. Většinou proti Nebelvíru poslední roky koleje prohrávali, protože tam byl za chytače světoznámý Harry Potter.

Ale to odbočuji, radši se vrátím zpátky k zmijozelskému chytači, který pyšně vyzvedával zlatonku nad sebe a pohledem přejížděl po havraspárské tribuně. Nemohl mě tam ale najít, jelikož po pohledu na něj jsem se procpala mezi lidmi a po schodech rychle mířila dolů. Nechtěla jsem tam stát a hledět na něj ani o minutu déle, tak jsem odtamtud jednoduše vypadla.

Byla jsem totiž v háji. Ne až tolik v háji, ale byla. Zmijozelské párty jsou o dost ostřejší oproti ostatním kolejím. A s Malfoyem za zadkem to bude o to horší.

Proč jsem tak pitomá a přijala to?!

Nadávala jsem si v hlavě a imaginárně se za to i profackovala. Ani nevím, jak jsem se za okamžik ocitla už na cestě mířenou k hradu. Měla jsem nejspíš až moc energie, jenž vznikla z toho všeho vzteku na sebe.

Byl to blbý nápad tu sázku přijímat a nejhorší je, že jsem to věděla. Jen jsem věřila Changové, že stejně jako minulý rok chytí tu zlatonku první i teď, ale očividně měl Malfoy větší motivaci k tomu vyhrát.

„Izzo!“ uslyšela jsem hlas od kterého jsem si myslela, že budu mít pokoj. Akorát pro něj bylo přednější provokování mě než sláva.

„Co zase chceš?!“ otočila jsem se rychle kolem své osy, až se mi málem z toho pohybu zamotala hlava.

Zahlédla jsem tím, že letěl za mnou s frajerským úsměvem na rtech a zastavil se až kousek přede mnou, kdy z toho koštěte slezl.

„Doufám, že jsi nezapomněla na ten dnešní večer v naší společence,“ prohrábl si vlasy a přitom ode mne neodtrhával své bouřlivá kukadla.

„Jo, zapomněla!“ zavrčela jsem a měla v plánu od něj odejít, což ale Draco překazil, když mi chytil pevně zápěstí, za které si mě přitáhl zpátky k sobě.

„Sázka je sázka a já vyhrál,“ se zasněným úsměvem mi dal vlasy za ucho a sklonil se k němu, aby mi s vážnější tóninou pověděl: „Něco si zapamatuj. Já vždycky vyhraju.“

Odtáhl se a vykouzlil se mu na rtech úsměv po pohledu na můj zarudlý obličej. Těmi slovy mě totiž o to více vytočil, až jsem z toho byla celá rudá vzteky. I když taky mělo na tom určitě podíl, že byl dost blízko, až jsem cítila jeho horký dech na svém krku, což mě na moment rozhodilo.

Když jsem si to však uvědomila, tak jsem co nejrychleji tuto část, kdy jsem z něho byla hotová, hodila za hlavu a místo toho se jen soustředila na ten vzedmoucí vztek.

„Trhni si, Malfoyi!“ bouchla jsem ho do hrudě vší svou silou, abych si vytvořila osobní prostor a zběsilým krokem mířila tam, kam jsem měla namířeno už předtím.

„Nechceš svézt?!“ pobaveně křičel za mými zády.

„Ne!“

• • •

„Co si bereš na sebe?“ vyšla má kámoška z koupelny a všimla jsem si, že byla ustrojena do dost vyzývavých šatů, neboť tam šla taky. Blaise ji totiž pozval a proto se tu chystala už nejméně hodinu.

„Děláš si srandu?! Ty ještě pořád ležíš?!“ vynadala mi za to, že jsem se rozvalovala na posteli a ani se nepokusila přichystat na tu blbou událost v zmijozelském sklepení.

„Ne, představ si že ne,“ protočila jsem nad tím se sarkasmem očima.

„Vstávej! Za půl hodiny to začíná!“ vytáhla mě nedobrovolně z postele a belhavým krokem jsem se tedy doploužila ke kufru, kde bylo všechno mé oblečení.

Hold jsem se zatím nedostala k tomu ty věci narovnat do poliček ve skříni, se stává...

Z kufru jsem si vytáhla novou kostkovanou sukni a top ve stejně černé barvě, co byl na mne celkem odvážný. Měl totiž odkrytá ramena a byl dost upnutý na tělo, což absolutně nebyl můj styl a k obyčejnému tričku, co většinou nosím, se to nedalo přirovnat ani omylem.

S těmito věcmi jsem zalezla do koupelny, kde jsem se do toho převlékla a poté se vrátila do pokoje za zrzkou, abych ji viděla, jak si před zrcadlem dělala linky. Nikdy jsem nepochopila, jak je dělá. Já bych si vypíchla zaručeně oko a kdyby náhodou ne, tak při nejlepším by stejně ty linky nevypadaly totožně. To bylo fyzicky nemožný, aby byly stejný a nechápala jsem, jaktože to ona zvládala.

„Wau, čekala jsem v tvém podání, že si vezmeš džíny a volné tričko,“ překvapeně si mě sjela pohledem přes zrcadlo.

„Je to zmijozelská párty. Tam by mi neprošlo jít v mém obvyklém oblečení,“ prohodila jsem a lehla si zpátky do mé milované postele, kterou budu muset za nedlouho opustit.

„Sedni si. Zvýrazním ti aspoň oči, aby se měl Draco na co vynadívat,“ rukou pokynula ať se zvednu do sedu a tak jsem s ne moc velkým nadšením i učinila, poněvadž by mi jinak pokoj nedala.

Charlotte věděla, že jediný co snesu jsou zvýrazněné oči a lesk na rty. Tu patlaninu, kterou měla ona na obličeji jsem nesnášela. Nechápu, jak to můžou nějaké holky nosit do školy každý den na ksiftě. Nejenže musely vstávat o hodinu dřív, ale ještě musely mít celou dobu starost o to, aby si to náhodou nerozmazaly.

„Hotovo,“ řekla zhruba po pár dlouhých minutách, při kterých jsem se nejméně desetkrát zeptala, jestli to už je.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a byla příjemně překvapena. Vypadala jsem jinak. Víc temněji. Je zvláštní, jak jen zvýrazněné oči dokážou změnit vzhled. Prohrábla jsem si následně své brunátné vlasy, které jsem si nechala rozpuštěné podél ramen a společně s Charlie jsme se vydaly do sklepení.

Přes stěny už byla slyšet dunící hudba a po chvíli jsme došly k chladné zdi, která sloužila jako vstup. Problém nastal až v tom, že tu nikdo nebyl, aby nám řekl heslo.

„Čistá krev,“ vyslovila má kámoška a zeď se pomalu otevírala.

„Jak to, že znáš heslo?“ nechápala jsem.

„Blaise mi ho řekl,“ mykla rameny a pohlédla do místnosti, co byla plná lidí. Hudba hrála celou společenkou dost nahlas a přes ten dav se nedalo vyznat kde, kdo stojí.

„Měla jsi pravdu. Zmijozelské párty jsou opravdu jiné,“ uznala Havraspárka po mém boku.

Ještě abych neměla pravdu, když tři roky jsem kámošila jedním ze Zmijozelů a v jejich koleji byla v té době jako doma...