Killing Me To Love You

•46. Kapitola•

„Zpomalte, co že se stalo?“ ptal se nás rozespalý Snape ve své kanceláři a nepobíral mé zděsilé blábolení o tom, co se dělo v Zapovězeném lese.

Naštěstí se všichni vrátili zpátky živí a zdraví, ale pokud se ta postava mohla přemisťovat po hradě a tu noc v kuchyni tam byla taky, tak... radši nechci vědět, co by se všechno mohlo stát.

„Někdo tam byl a uměl se přemisťovat,“ odpověděl za mne Draco a hladil mě po zádech, aby mě uklidnil, jelikož jsem pořád byla dost vystrašená.

Jinak pro upřesnění v Snapeově kanceláři jsme byli jen my tři, ostatní šli spát. Pansy šla společně s Blaisem a Charlotte s Tonym, kterému radši neříkala, proč jsem byla tak vyděšená. Prožíval by to totiž určitě tisíckrát hůře a nedivila bych se, kdyby tím zděšením klidně i omdlel. Byl někdy horší jak holka a teď mi to konečně došlo.

„To je nemožné. V Bradavicích se-“ zamyšleně protestoval černovlasý profesor, ale já ho přerušila a dokončila tu větu za něj: „...nedá přemisťovat. Vím.“

„Nebyl to někdo z...,“ nechal Draco doznít větu do ticha, i když všichni jsme věděli o kom mluvil.

„Ne, Pán Zla by sem nikoho neposílal,“ zatrhl naší teorii Snape a zadumaně si mnul bradu jako by tam měl pomyslný vousy.

„Co když to byl Black?“ napadl mě další člověk, který by to mohl být.

„Black je teď někde zalezlý, neriskoval by odhalení tím, že by přišel do Bradavic. Navíc pochybuji, že má takové schopnosti, aby se dokázal přemisťovat tady,“ zatrhl další nápad a po vyslovení toho jména sebou trhnul, jak kdyby toho člověka nesnášel.

Nikdy jsem toho moc nevěděla o Severusově minulosti. Jen jsem od rodičů zjistila, že ho nesnášel James Potter a proto teď tak moc nesnáší Harryho. Ale to bylo vše, co jsem o mladí tohoto profesora věděla.

„Měli byste jít spát. Zítra máte školu,“ rozhodl a Draco souhlasně přikývl.

„Zjistíš kdo to byl, Severusi?“ promluvila jsem k němu jako k mému známému a ne jako k učiteli lektvarů.

„Zjistím, ale teď jdi spát,“ co nejmileji jak mohl, promluvil a s přikývnutím jsem se rozešla s Dracem temnými chodbami k havraspárské věži.

„Nemusíš se mnou chodit až do pokoje,“ sdělila jsem mu, když už se cpal k orlímu klepadlu.

„Neměli jsme se v tom lese rozdělovat,“ začal si vyčítat a přitáhl si mě blíž k sobě.

„To už je jedno. Aspoň jsem se trochu sblížila s Pansy.“

„Co prosím?“ vylekaně mi hleděl do tváře, až jsem se musela zasmát nad jeho vyděšeností v očích. „Počkat, zopakuj to. Asi jsem blbě slyšel,“ pokroutil hlavou zmateně a já se nad tím znovu pobaveně smála.

„Slyšíš dobře,“ obeznámila jsem ho při smíchu. „Pansy není zas tak špatná, jak jsem si myslela.“

„Ty jsi sjetá? Jestli jo, tak si dojdu za Blaisem a přísahám ti, že ho zbiju,“ vážně pronesl a opravdu se chystal naoko odejít, čímž mě rozesmál o to víc. „Máš nádherný úsměv,“ zasněně mi hleděl do tváře a nad jeho slovy jsem se začervenala, což naštěstí v té tmě nebylo zas tak vidět.

„Nejsi teď ty náhodou sjetej?“ optala jsem se pro jistotu.

„Ne,“ usmál se a pohladil mě po tváři.

Zvedla jsem své oči k těm jeho a začínala se pomalu opět ztrácet v nádherných bouřlivých očí.

„Radši ani nechci vědět, co se ti mohlo stát, kdybychom tam nepřišli,“ ustaraně vynesl z úst a můj pramen vlasů mi dal za ucho.