Killing Me To Love You

•39. Kapitola•

Unaveně jsem pročítala knížky v knihovně s mou kámoškou, která snad jediná se pokoušela udělat ty blbé úkoly, jež jsme přes víkend měly udělat, než to já byla myšlenkami úplně mimo. Myslela jsem pouze na ten včerejšek, dnešní ráno a taky se mi myšlenky zatoulaly k rodičům.

Když jsem však myslela na ně, tak jsem věděla, že to už není dobrý, tudíž jsem rychle zakroutila hlavou a usilovala o to se soustředit na text v knize. Moc mi to nešlo, páč se mi všechna písmena slučovala dohromady a i po několika zamrkáním očních víček jsem nic viděla.

„Seš v pohodě?“ zeptala se Charlie po mém divném chování a ošívání se.

„Jo, jsem,“ zvedla jsem pohled a zpozorovala za ní Blaise.

Díval se mým směrem a hlavou poukázal ke dveřím, které byly jen kousek od něj. Tušila jsem, proč to udělal a tak jsem chvíli přemýšlela jestli je to dobrý nápad. Můj mozek ale posledních pár dní už nemyslel moc normálně, takže jsem kývla k němu v souhlas a pomalu vstávala.

„Ehm... potřebuji si něco zařídit. Vezmeš mi prosím ty knížky na pokoj?“ se psíma očima jsem na zrzku hleděla a doufala, že bude souhlasit a nebude se vyptávat.

Mé přání se vyplnilo a já tak vyskočila ze židle div jsem se nezabila a vyletěla z knihovny rychleji než by někdo stačil říct „švec“.

Na chodbě se opíral o stěnu černoch s úsměvem na rtech a s pokrčenou nohou opřenou o ní.

„Přišla jsi,“ zašklebil se a od stěny se odrazil.

„Došla jsem k závěru, že studium mě poslední dobou moc nezajímá,“ opětovala jsem mu úšklebek a on se dost divil.

Slyšet od havraspárské prefektky, že ji nezajímá učení se nevidí jen tak. Ani bych se nedivila, kdybych byla první v historii, protože Havraspáři jsou tím učením občas až moc posedlí.

„Mám něco co by tě mohlo rozptýlit,“ vyndal si zpod černého saka joint, který mi ukázal tak, abych ho viděla jen já, čímž se mi potvrdila má intuice o tom, proč za mnou přišel. „Ale tady ne,“ chytil mě za ruku a táhl pryč z hradu.

Neprotestovala jsem ani s jeho nápadem a nechala se vést. Věděla jsem, že bych se neměla nechat ovládat tou drogou, jak mi i ráno radil Draco, ale na co je život bez blbých rozhodnutí, že?

Blaise jsem následovala až k nějakému opuštěnému kopci, kde se zastavil a zapálil konečně konec papíru. Vdechl do sebe prvně kouř od zapálené rostliny, od které se mě snažil Draco držet, co nejdál, ale já dělala úplně přesný opak. Převzala jsem si joint od Blaise a zopakovala jeho počínání. Kouř jsem vydechla z úst a zase cítila ten příjemný pocit, který mi projel tělem.

„Můžu mít otázku?“ ptal se Blaise, když jsme společně leželi v trávě a hleděli na modrou oblohu bez mráčků. Souhlasně jsem přikývla a čekala, co za otázku z jeho úst vyjde. „Proč od sebe držíš Draca dál? Nepřijde mi, že bys ho nesnášela a taky si pamatuji tvůj úsměv, když jsi vždy byla s ním,“ vypadla z něj otázka, která dávala smysl, že přijde a která se mi ani trochu nelíbila.

„Máš pravdu. S Dracem jsem byla šťastná. Dala bych cokoliv za to být s ním, ale nemůžu,“ znovu jsem vydechla kouř nade mne, který překrýval oblohu, kde se začínaly pomalu vytvářet mraky.

„Proč?“ zajímal se.

„Jestli to někomu řekneš, tak tě vykuchám,“ ostražitě jsem pozvedla ukazovák vzhůru a otočila svou hlavu k té jeho. On to zopakoval a tak jsme si viděli vzájemně do tváří.

„Začínám být až moc zhulený na to, abych si to vůbec pamatoval,“ zasmál se a měl pravdu. On vždycky do sebe toho vdechl hodně a tak byl o mnoho více vedle než já.

„Máš pravdu,“ zasmála jsem se taky a hleděla zpátky na mraky. „Jde o jeho otce. Nesnáší mě a tak se od něj musím držet dál.“

„Ajo, to ty sňatky, které pořád jeho otec plánuje a jak je posednutý s čistou krví. Aspoň že v tom nemusím žít i já,“ taktéž se zahleděl nad nás a po dalším dlouhém vdechnutí a zakašlání jsem zjistila, že už i se mnou ta omamná látka něco dělala.

„To je hustý. Přijde mi jako bych se těch mraků mohla dotknout,“ zasmála jsem se a rukama se snažila chytit ty mraky, které mi přišly jako bych je mohla chytit.

„Seš zhulená,“ uznal se smíchem, zatímco jsem pořád nepobírala ten fakt, že jsem tady zrovna seděla s ním.

Nikdy jsme se spolu moc nebavili, ale teď mi přišel jako jediný člověk, kterého jsem měla a s kterým jsem se cítila dobře. I když za to asi nemohl on, ale spíše ta euforie z drogy, kterou měl nejspíš jedině on na škole.

„Ty miluješ Charlotte?“ zeptala jsem se naopak na jeho vztahy, abych nemusela řešit ten můj s Dracem.

Kdyby Draco věděl o tom, že teď ležím na studené zemi s jeho kámošem a hulíme spolu to svinstvo s až moc dobrými účinky, tak by určitě nadšený nebyl.

„Jo, miluju, ale jsem idiot a nedokázal si ji vážit, takže je s tím... debilním Weasleym,“ chvíli hledal jak ho nazvat a dost ho naštvala jen zmínka o něm.

„Kdyby se rozešli, tak ti ji pomůžu získat zpátky. To ti slibuji,“ přislíbila jsem mu věc, s kterou bych mu opravdu pomohla.

„To ti děkuji, ale to se asi nestane,“ povzdechl si a z ničeho nic se začal smát. „Jak moc to je v prdeli když její tvář vidím v mracích?“

Nad jeho slovy jsem se taky musela zasmát a užívala si tu klidnou chvíli s ním. Bavili jsme se pak o úplných kravinách a já na všechno ostatní zapomněla. Jako bych byla najednou v jiném světě.

Bohužel vzbuzení do reálného muselo taky přijít a to v pondělí, kdy pokračovala škola.