Killing Me To Love You

•38. Kapitola•

„Au,“ zaúpěla jsem po bodnutí v hlavě, které mě vzbudilo ze spánku zpátky do reality.

Snažila jsem si vzpomenout na něco, co se včera dělo a kvůli čemu mi zase třeštila hlava, což jsem však nedokázala a tak jsem se s bolestí posadila. Cítila jsem, že žaludek jsem měla na vodě a celkově mi bylo nějak divně. Promnula jsem si spánky a pomalu se snažila vzbudit do nového dne.

To mi ale neumožnil velice hlasitý hlas, který jsem měla chuť zabít: „Ále princezna se nám konečně vzbudila?!“

Kluka s platinovými vlasy, který si sedal na okraj mé postele s naštvanou grimasou ve tváři, jsem probodla vražedným pohledem a měla chuť ho zabít za tu bolest, kterou mi svou hlasitostí způsobil.

„Víc nahlas to nejde?“ zabručela jsem a přitiskla si k tělu nohy, na které jsem položila mou bolavou hlavu.

„Ne Izzo, nejde! Ale klidně sem mohu přinést rádio a pustím ti ho na plné pecky, aby ses konečně probrala z toho tvého opíjení a dělání kravin!“ zuřivě ze sebe sypal a šlo poznat, že byl zas na mne dost naštvaný. To teď tady bývalo celkem často.

„Opíjení? Dělání kravin? O čem to meleš?“ šeptem jsem se ho ptala a pořád hlavu měla složenou ve stejné pozici.

„Ajo, já zapomněl! Máš okno! To bývá normální. Neboj za hodinu si alespoň na něco vzpomeneš a pokud ne, tak já sám zařídím, aby sis vzpomněla a uviděla, co s tebou to svinstvo dělá!“ pořád jeho hlas byl hlasitý, tudíž jsem už myslela, že mi hlava vybuchne. I když možná bych i byla ráda, kdybych tu věc na mém krku v tuhle chvíli neměla.

Hlava ale přestala být hlavní problém, když se začínal ozývat i můj žaludek, který se zvedal. Rychle jsem proto vyletěla z postele a zamířila do koupelny k záchodu, kde jsem využila možnost vyprázdnit svůj žaludek.

„Takže jsi i pila, bezva,“ uslyšela jsem ode dveří a za chvíli cítila, jak mi Draco držel vlasy, abych si je nezašpinila.

Když jsem se vyzvracela, tak jsem se opřela o stěnu vedle záchodu a hřbetem ruky si otřela rty. Všimla jsem si blonďáka stojícího přede mnou a mně až teď došla do mozku informace o tom, jak to bylo trapný.

Podle jeho slov a toho co se teď odehrálo jsem se včera dost zřídila, což vzpomínky na letmé okamžiky, v kterých jsem držela svou placatku a tančila s Tonym, jen potvrzovaly.

Zatřepala jsem hlavou ze strany na stranu a už myslela, že budu znovu zvracet nad vzpomínkou našeho líbání.

„Jdi pryč. Nechci, aby jsi mě takhle viděl,“ zamrmlala jsem si a hlavu, co pořád bolela složila do dlaní.

„Buď v klidu. Včera ses ztrapnila o dost víc, když sis vzala tamto od Zabiniho,“ odfrkl si a jeho naštvaní nijak nemizelo.

Jeho slova mne zmátla a pokoušela jsem se pátrat v paměti, abych zjistila o čem mluvil. Zčásti se mi to povedlo, když se mi objevil obraz toho, jak jsem si vzala od Blaise trávu a hulila ji s ním přede všemi při tančení ve společence.

„Neřeš to. Je to můj život. Navíc bys tady neměl být,“ vzpomněla jsem si zas na dopis od jeho otce a pokud někdo viděl, že tu očividně ten blonďák byl přes noc, tak radši ani nechci vědět, co by se stalo. Protože podle mne Lucius neblafoval.

„Ano, je to tvůj život, ale já nehodlám, abys spadla do stejných sraček, v kterých jsem byl já, rozumíš? Nevíš jak je to špatný, dokud to na vlastní pěst nepoznáš,“ sedl si ke mne a už mě chtěl pohladit po tváři, akorát já mu uhnula.

„Malfoyi, vypadni, myslím to vážně!“ zvýšila jsem hlas a modlila se ať poslechne. Čím déle tady byl, tím větší byla šance, že sem někdo přijde a uvidí ho.

„Ne!“ stál si za svým.

„Přestaň být tvrdohlavý a vypadni! Neměl bys tu být!“ zařvala jsem a neřešila, jak mi kvůli tomu hrozně bodlo v hlavě.

To teď prioritou nebylo. Potřebovala jsem ho hlavně odsud dostat, co nejdřív. S Luciusem si zahrávat nechci.

„Malfoyi, vypadni!“ strčila jsem do něj už úplně hystericky, ale když jsem s ním ani nehnula, tak jsem ho bouchla znovu a znovu. Musela jsem vypadat jak blázen.

Ale představa mě na pohřbu rodičů mne děsila ze všeho nejvíc. Tenhle obrázek jsem v hlavě měla vždy, když byl v mé blízkosti a teď to nebylo jinak. Jen ta představa mě držela od něho dál a proto jsem mu ještě neskočila s radostí do náruče.

„Izzo, uklidni se,“ chytil mi mé ruce za zápěstí a mluvil překvapivě až moc klidně.

Svůj pohled jsem odtrhla od jeho a v očích ucítila štiplavé slzy, jež jsem se snažila rozmrkat. „Draco, prosím jdi,“ posmrkla jsem si šeptem a jedna neposedná slza mi sjela po tváři.

Tohle na něj působilo už jinak. Pustil mi ruce a já si své oči plných slz otřela do rukávů mikiny, co jsem pořád měla na sobě.

„Izzo, j-já... já nechtěl,“ koktal ze sebe vyděšeně, jak kdyby mi ublížil a jeho to bolelo desetkrát více než mne.

Pravda byla taková, že mi ubližoval nejvíce jeho otec. On za nic nemohl. Neměl ani páru o tom, že mi jeho tatíček napsal. A tak to i zůstane. Čím míň toho bude vědět, tím to pro něj bude snazší.

„Prosím jdi,“ zavzlykala jsem a nohy si přitáhla blízko k mé hrudi.

Uložila jsem na ně opět hlavu, abych nečelila jeho pohledu a snažila se jakkoliv uklidnit. Po krocích, které se pořád vzdalovaly, až úplně zmizely a nakonec bouchly i vchodové dveře, jsem se totálně rozbrečela a nemohla přestat.

Nevěděla jsem, co dělám se svým životem. Přišlo mi jako bych přežívala zase den na den a vždy když jsem se aspoň na chvíli cítila šťastná, tak se mi to v desetinásobné bolesti vrátilo.

Takhle to bylo s tou trávou. Vím, že je špatná a ještě před dvaceti čtyřmi hodinami jsem tomu stoprocentně věřila. Ale cítila jsem se s ní chvíli bezstarostně a šťastná. Moc věcí si z té noci nepamatuji, ale měla jsem z toho dobrý pocit. Konečně jsem chápala lidi, kteří ji brali. Snažili se jen na chvíli odpoutat od svých problémů a reálného světa.

Ani jsem už nevěděla jestli jsem víc ubližovala Dracovi nebo sobě. On se o mě postaral i v tom nejhorším, ale já ho nakonec musela odkopnout, což mi rvalo srdce.

Nevím, jak dlouho ještě vydržím ho odkopávat od sebe a hrát vztah s Tonym.

Nakonec jsem se nějakým zázrakem dokázala vyhrabat z koupelny, setřít si slzy a dělat jakoby se nic nedělo. Došla jsem do pokoje, po kterém se po pár hlubokých nádechách a výdechách prošla a uklidňovala tím svou mysl.

Pohled se mi však zaostřil při chození na noční stolek, kde byl položený nějaký papír a černá krabička.

Zamířila jsem si to tedy tam, abych zjistila co to bylo. Nejdřív jsem vzala papír a můj dech se zadrhl po tom, co na něm bylo. Byla to jedna z Dracových kreseb, na které jsem byla já a bylo k tomu napsáno úhledným písmem: „Hezké narozeniny, Izzo.“

Vzala jsem si ještě černou krabičku, jež jsem otevřela a uviděla, že se v ní nacházel stříbrný medailon. Otevřela jsem ho svými rozklepanými prsty a uviděla v něm fotku, kde jsme byli my dva.

Tímhle mi moc nepomáhal v tom se od něj držet dál. Spíš naopak. Takhle hezký dárek jsem nikdy od nikoho nedostala.

„Proč mi to ksakru děláš?“ dopadla jsem na postel i s tou krabičkou, v jaké ležel ten medailon a pokoušela se přivést myšlenky k někomu jinému než ke klukovi, od kterého tento dar byl.

Jenomže to bylo skoro nemožné.