Killing Me To Love You

•32. Kapitola•

Do zmijozelské koleje jsem se naštěstí dostala a to jen díky Theodorovi, který shodou náhod šel dovnitř, takže jsem od něj získala heslo. Občas je dobrý mít známosti ve Zmijozelu, i když s většinou jsem od třetího ročníku nepromluvila.

A tak jsem právě klepala zběsile na dveře pokoje Zmijozelského prince, které jsem až moc dobře znala a čekala, kdy je konečně otevře.

„Říkám dále,“ tlumeně a zároveň naštvaně se ozvalo zevnitř, akorát ty slova jsem moc nevnímala.

Zastavilo mě v bouchání na černé dřevo až to, když se otevřely dokořán a věnovala jsem celou svou pozornost klukovi s platinovými vlasy. Nejdřív vypadal dost pobouřeně, ale jak si všiml, že jsem za těmi dveřmi stála já, tak se jeho tvář zjemnila a vykouzlil na ní jeden ze svých oslňujících úsměvu.

„Ou Izzo, co tady děláš?“ ptal se a opřel se pravým ramenem o futra dveří.

Ihned jsem si ho po těchto slovech sjela pohledem a zjistila, že měl jen obmotaný ručník kolem pasu a kapky z vlasů mu dopadaly na hruď, která se mírně leskla a tím jsem ztratila slov.

„Ehm... no... já...,“ polkla jsem suše a snažila se udržet oční kontakt.

Zrak mi však automaticky spadal dolů na tu podívanou, kterou jsem neměla možnost vidět každý den a proto bylo dost těžký začít přemýšlet, proč jsem tu vlastně byla.

„Ty?“ nadzvedl s úsměvem obočí a zpozoroval, že mi můj pohled sjížděl dolů, i když jsem se fakt moc snažila, aby ne.

„No já... ty... sebral jsi mi gumičku,“ konečně mi došel záměr, proč jsem tady byla a rychle zvedla zrak zpátky k jeho očím.

Všimla jsem si tak, že na rtech měl široký úsměv a po mé komplikované mluvě se uchechtl.

„Jasně gumička. Pojď dál,“ otevřel mi dveře a i přes všechny mé obavy jsem vstoupila do obrovského pokoje. „Jen se ustrojím. Potom se ti budu plně věnovat,“ mrknul na mě s odchodem do koupelny z které sem proudila pára.

Nechceš se mi věnovat takhle?

Projelo mi hlavou a už jen nad tou myšlenkou jsem se začervenala. V hlavě jsem si za to dala pomyslnou facku a snažila se nějak probrat z toho oslnění.

Chodila jsem různě po pokoji a rozhlížela se, abych zjistila, co se za tu dobu změnilo. Prvně mi spadl zrak na psací stoly, jež byly stejně rozložené. Goyle s Crabbem měli jako vždy vše pečlivě uklizený a druhá půlka pokoje složená z Draca a Zabiniho, no... řekněme že se na těch stolech dalo stěží vyznat.

Neměla jsem tam sice, co dělat, ale i tak mi to nedalo a prohrabávala jsem se letmo Dracovými pergameny ze školy, jelikož jsem se nudila. Tedy to bylo dokud jsem pod nimi nenašla nějaký starý sešit, který jsem ze zvědavosti otevřela, avšak po jeho otevření mi málem vypadly oči z důlků. Pusa se mi otevřela dokořán a nemohla jsem uvěřit, že se to přede mnou nacházelo.

V tom sešitě se nacházely totiž kresby. Kresby na kterých jsem byla já. Poznala jsem to nejen podle podoby, kterou vystihl perfektně, ale i podle havraspárského znaku na hábitu. A nebylo těch kreseb málo. Prohlížela jsem si jejich stránky, na kterých byly vyobrazený, než jsem neuslyšela otevření koupelnových dveří a hlasité: „Sakra!“

Sešit mi vyletěl rychlostí světla z ruky a blonďák ho zastrčil do šuplíku u stolku. Opřel se o něj zády, abych se k němu nedostala a nervózně se podrbal na zátylku.

Neměla jsem k tomu slov. Ať už z toho, jak dobře kreslil nebo z toho, že kreslil mě.

„Draco-,“ odhodlala jsem se ho oslovit, zatímco on si s tmavě zeleným trikem a černými tepláky na sobě složil hlavu do dlaní.