Killing Me To Love You

•18. Kapitola•

K večeru v Bradavicích pršelo a tak jsem seděla u okna ve společence s výhledem ven na tu spoušť. Opět jsem v rukou měla sešit a pokreslovala si, co mě vpadlo do hlavy. Přišla jsem si přitom kreslení celkem hypnotizovaná a až hlas volající mé jméno mě vzbudil zpátky do reality.

Byl to blonďák. Ale ne ten blonďák, který bych chtěla, aby to byl. Tohle byl Tony, kterého jsem včera z nenávisti k Malfoyovi políbila.

„Ahoj Tony,“ odpověděla jsem mu s vynuceným úsměvem na pozdrav a svýma očima přejela výtvor v mém sešitu.

Následně jsem je vykulila, poněvadž na tom papíru byl nakreslený had Zmijozelu. Svůj sešit jsem sotva stačila zaklapnout, aby člověk, který mi narušil osobní prostor, to nestačil zahlédnout a prostředním prstem pravé ruky se podrbala na čele.

U Malfoye mi jeho narušování přišlo vždycky hrozně otravný, ale zároveň i když bych to nahlas nikdy nepřiznala, mi to zas až tak nevadilo. To s tím, že bylo otravný, jsem si jen snažila vštěpit do hlavy, abych jeho kouzlu nepodlehla ihned. I když po tom dnešku jsem ho stejně měla v hlavě do teď.

Toť se však nedalo říci o Anthonym Goldsteinovi. Jeho narušování mého prostoru bylo divný a zároveň jsem se cítila nekomfortně. Nevím proč mi to u Malfoye nevadilo, ale u tak hodného kluka jako byl Tony jo. Očividně jsem jen u Malfoye na to jeho chování už zvyklá.

„Konečně jsem tě našel. Už jsem myslel, že ses někam vypařila,“ přihrnul se k parapetu, na kterém jsem seděla a sedl si na protější stranu.

Své nohy jsem si přisunula k tělu a moc dobře tušila, co bude následovat. Bude se vyptávat na včerejšek na který bych nejradši ze všeho zapomněla.

„Ten včerejšek...“

A je to tady! Mohla bych se normálně dát na věšteckou kariéru.

„Tony já- byla opilá a tak moc netušila, co jsem dělala. Mohli bychom na to prosím zapomenout?“ nabídla jsem mu opatrně a on nad mými slovy trochu v tváři posmutněl.

Nechápala jsem moc proč a tak to raději neřešila. Čím míň o něm vím, tím líp.

„J-jo jasně,“ vykoktal a svůj pohled směřoval ven z okna, kde pořád pršelo.

Po oknech se táhly dlouhé mokré kapky a špinavý blonďák se toho pohledu z okna nemohl nabažit. Nebo se jen nechtěl dívat na mě, což bych i chápala. Nejdřív ho nalitá políbím na veřejnosti a potom mu řeknu tohle. Určitě jsem mu tím dost pomotala hlavu.

„Tony promiň, ale-“ nestačila jsem to doříct, jelikož mne přerušil.

„Chápu. Máš Malfoye,“ vynutil úsměv vyjít na povrch, ale moc dlouho mu nevydržel ve tvářích.

„Co? Ne! Tak to není!“ zamítala jsem a v duchu se modlila, aby od někoho nezjistil, že jsem u něj přespávala.

Stačilo mi, že to věděli Malfoyovi kámoši, kteří tu informaci nějakým zázrakem ještě neroznesli.

„Hele já vím, jak se na sebe díváte. Nejsem blbej. A ty by sis to měla uvědomit taky. Dřív nebo později,“ špitl poslední větu s pohledem k zemi a já moc nepobírala o čem to mluvil.

„Jak se na sebe díváme?“ vylétla mi z úst otázka, která mi teď jako jediná zaujímala mozek. „Jako že se chceme navzájem zabít?“ uchechtla jsem se, ale podle jeho vážného výrazu to pro něj nebylo vtipný ani trochu.

„Nechci prostě mezi vás vrazit klín, takže to doučování radši zrušíme a každý si půjde svou cestou,“ pokusil se vstát.

„Počkej, počkej, počkej!“ zatáhla jsem ho za ruku zpátky do sedu. „To máš vážně z Malfoye strach?“ pokrčila jsem obočí.