Killing Me To Love You

•35. Kapitola•

« Pohled Draca »

Seděl jsem v jednom z křesle, které se nacházelo ve společenské místnosti a sledoval oheň před sebou, jež žhnul v krbu a dodával tmavé místnosti jediné osvětlení. V hlavě jsem myslel jen nad jednou věcí. Přesněji osobou, která se mi zažrala o dost víc do hlavy, když jsem ji nemohl mít.

Každý pohled na ni a toho blbýho idiota, který neuměl určitě ani do čtyř počítat a díval se na ní se svým zamilovaným pohledem, mi rvalo srdce. Vždy když jsem je spolu viděl, tak se ve mne něco pohnulo. Tohle jsem nikdy při žádné holce necítil, jen při ní.

Žárlil jsem?

Ne. Vždyť já ani nemůžu žárlit. Jsem Draco Malfoy a to znamená, že já nikdy nežárlím a vždy dostanu to co chci.

Teda tak mě to aspoň učil otec, že musím udělat všechno pro to, co chci.

Jediný co jsem teď chtěl byla ona. A tím, že se mi vzpírala i po tom našem polibku, mě doháněla k šílenství. Ne nadarmo se říká, že věci které nemůžeme mít, chceme víc než nějaké jiné.

Chtěl jsem ji více než cokoliv na světě, i když nahlas jsem si to přiznávat nechtěl. Byl jsem jí až moc posedlý a to že jsem si dělal po nocích cesty do jejího pokoje, kdy spala mi nepomáhalo v tom ji chtít míň.

Ano, na první pohled to zní fakt děsně, ale od té doby, kdy mi řekla, že má noční můry, tak jsem k ní chodil. Vždy jsem se tam proplížil po tom, co někomu skončila hlídka a prošel těmi dveřmi, které nikdy ti lidi nedozavírali a nechávali je samy se zabouchnout.

A to jsem si myslel, že Havraspáři jsou chytří.

Potom jsem jí vkládal do hlavy různé sny vytvořené mnou, které ji udržovaly v klidném spánku.

Možná bych tam chodit neměl, ale nemohl jsem žít s tím, že by nespala jako těch pár dnů předtím a omdlévala by někde v chodbách vyčerpáním. Na to jsem ji měl až moc rád, aby jsem ji v tom nechal.

Poslední dobou jsem tam však spíše chodil, abych uklidnil sebe. Sice byla ve vztahu s tím pakem, kterému bych občas nejradši rozbil hubu, když na ní sahá, ale nepřipadala mi šťastná.

Bylo to sobecké, ale uklidňovalo mě to. Měl jsem tím šanci, že opravdu lhala o těch slovech, které mi říkala v učebně, kam jsem ji zatáhl a v skrytu duše mě měla ráda přesně tak jak o mně mluvila dny předtím na snídani.

Pousmál jsem se nad vzpomínkou, jak rozkošně vypadala, když se styděla. Když se snažila schovat rudé tváře, ale vůbec se jí to nedařilo. Když se nedívala do mých očích, aby v nich nenalezla mé šťastné jiskřičky po pohledu na ní.

„Kámo, co tu děláš?“ uslyšel jsem za sebou, což mě probralo z mého myšlení nad onou holkou, která mi pomalu kradla mé srdce a rozum.

Zatřepal jsem hlavou a promnul si čelo, abych se vzbudil zpět do reality. Do vedlejšího křesla si sedl Blaise a hned po příchodu jeho, si na mém klíně udělala pohodlí i Parkinsonová, ke které jsem se choval hůře než předtím.

Svou vzteklost jsem na někoho ventilovat musel a tak to schytávala ona. Překvapuje mě, že to tak dlouho vydržela. Je fakt neodbytná. Může ji říct člověk cokoliv a ona dělá jakoby nic neslyšela.

„Sedím?“ jasně jsem odpověděl a ucítil její ruku na mé hrudi. Nijak jsem to neřešil, dokud nezačala sjíždět dolů, takže jsem ji silně chytil, až její majitelka sykla bolestí. „Kolikrát ti mám říkat, že s tebou nechci nic mít?!“ zvýšil jsem hlas a strhnul ji ze svého klína.

„Proč ne? To jde zase o tu havraspárskou šmejdku? Pokud sis nevšiml, tak o tebe zájem nemá. Měl by sis taky užívat,“ rukou mi jela od kolena nahoru, ale než stačila dojet do citlivé oblasti, tak jsem ji opět zachytil s o dost větší silou než předtím.

„Kolikrát ti mám do háje opakovat, aby jsi ji takhle neříkala?“ prskl jsem s odporem.

„Ou, ještě mi řekni, že ses do ní zamiloval,“ uchechtla se, což jsem už nevydržel a s odstrčením té brunety se vydal do pokoje než bych vyvedl něco, co by otce pobouřilo. „Ale no ták Draco. Nechce tě. Nechtěla tě ve třeťáku a ani teď. Jen si s tebou hraje a ty se jí necháváš ovládat,“ uslyšel jsem za sebou pisklavý hlásek, z kterého šla tahle slova.

Pozastavil jsem se na pár sekund v chůzi a musel se pořádně rozdýchat, abych ji jednu nevrazil. Pro její štěstí jsem se však ovládl a zašel do svého pokoje.

Zabouchl jsem hlasice za sebou dveře a přešel ke stolu, ze kterého jsem vztekem shodil všechny papíry. Následně jsem do něj bouchl pěstí pod tou zuřivostí a hned toho litoval, když mým tělem projela palčivá bolest.

„Kurva,“ promnul jsem si svou ruku a pohledem zabloudil k fotce, kterou jsem si před pár dny prohlížel.

Byla na ní jak jinak než ona.

Ta holka díky které odmítám všechny ostatní už skoro rok a která mne donutila cítit k někomu něco víc. Ta holka, která se mi už od prváku svým způsobem líbila a která mě dohnávala jen jedním svým dotekem jejích rtů k šílenství.

Nevím, co jsem k ní přesně cítil. Ale pokaždé když jsem Izzu uviděl, tak mi povyskočilo srdce.

Miloval jsem ji?

Dobrá otázka na niž jsem neznal sám odpověď.

„Co mi to děláš?“ zeptal jsem se nahlas směrem k fotce, na které jsme společně stáli.

Na které stála jediná dívka mých snů, pro kterou bych udělal cokoliv na světě.