Killing Me To Love You

•10. Kapitola•

„Zítra se hraje první famfpálový zápas tento ročník a to rovnou my proti Zmijozelu,“ oznámila mi kámoška po přečtení rozpisu na nástěnce ve společenské místnosti. „Půjdeme tam?“

„Myslíš, že se mi chce dívat na to, jak Cho vyhraje nad Malfoyem?“ pozvedla jsem na ní překvapeně obočí při cestě ven z havraspárských kolejí. „Hmmm, možná,“ škodolibě jsem se pousmála.

„Co ty víš, třeba tentokrát vyhraje Malfoy. To jen minulý rok jsme vyhráli my, roky předtím vyhrával normálně Zmijozel,“ připomněla mi důležitá fakta, která mi nepřišla až tak podstatná.

„Tak od posledního vítězství se z něj stala zmijozelská děvka a tou pořád je,“ prozradila jsem jí a po jejím boku nadále mířila do knihovny, kde si Charlotte chtěla vyzvednout knížky. A já jako správná kámoška šla s ní.

„Nemyslím si. Od začátku roku lítá jenom za tebou. Ostatně jako i minulý rok, jen předtím to nebylo až tak ve velkém měřítku,“ utrousila a nejhorší na tom bylo to, že měla pravdu.

Malfoy od začátku roku opravdu otravoval pořád jen mě. Očividně ho to neuvěřitelně bavilo. Jiný vysvětlení k tomu nemám.

„Doufám, že si na tom zápase rozbije hubu, abych se aspoň měla nad čím zasmát,“ zle jsem si zamumlala pro sebe.

„Kdo že si má rozbít hubu, Izzo?“ jak na zavolanou se vmetl mezi nás.

My o vlku a vlk zde...

Ruku obmotal kolem mých ramen a přitáhl si mě dominantně k sobě. Flirtovně si olízl rty a já neměla slov.

Doprdele proč to bylo tak atraktivní?!

„Neumíš mluvit?“ uchechtl se.

„Ty, Malfoyi,“ odpověděla za mě má kámoška, která celou tuhle situaci pozorovala s úsměvem na tváři. Jen ten úsměv mi už napovídal, že o tomhle budeme mluvit na pokoji ještě dost dlouho.

„Chtěl bych to slyšet od Izzy,“ letmo pohlédl na zrzku kousek od nás a podle tónu jeho hlasu mi mohlo dojít, že ten pohled nádherný určitě nebyl. „Tak mluv,“ pobídl mě s úžasem ve tváři.

„Má pravdu,“ přitakala jsem.

„Au, to se mě dotklo,“ naoko se dotčeně chytil za srdce, kde měl černou kravatu s košilí a tím mi nemohlo ujít, že měl na sobě zas temný oblek v kterém mu to až moc slušelo. „Takže jak odhaduji, tak na zítřejší zápas přijdeš?“

„Jo, ale jen proto, abych viděla, jak vám Havraspár nakope prdel,“ zašklebila jsem se a ani se nesnažila tu jeho ruku ztrhnout. Ať už protože to bylo celkem příjemný - což nevěřím, že jsem někdy řekla - anebo proto že bych s tím stejně neuspěla.

„To že jste jednou proti nám vyhráli hned neznamená, že jste mistři ve Famrpálu,“ odfrknul si otráveně.

„Ale jo, znamená,“ rozlil se mi pyšný úsměv na rtech.

Sice nesnáším Cho, ale lepší než aby vyhrál Zmijozel.

„Když myslíš,“ pozvedl oči vsloup. „Mohli bychom uzavřít sázku,“ vyčaroval se mu ďábelský úsměv na rtech a hned jsem si mohla odvodit, že to pro mě nebude nic dobrého.

„Ani náhodou!“ zamítla jsem to dřív než mi řekl čeho se to týká.

S Dracem Malfoyem uzavírat sázku je jako uzavřít smlouvu s ďáblem. Možná to je i horší.

„Nech mě to aspoň doříct!“ zasyčel vztekle. „Když tolik věříš své koleji, tak by jsme se mohli vsadit,“ samolibě se usmál.

„Ne!“

„Takže ji nevěříš. Aspoň že si uvnitř sebe přiznáš, že proti nám nemáte šanci,“ s provokací v hlase se pyšně zazubil a tím mě akorát vytočil.

„My že proti vám nemáme šanci? Vážně? Ty než se pořádně rozkoukáš, tak už Cho bude mít chycenou zlatonku,“ narovnala jsem hlavu, co nejvíce vzhůru, aby ten výškový rozdíl mezi námi nebyl až tak velký.

„Tak proč se nevsadíš? To se snad bojíš?“ koketně se usmál a šel se mnou pořád rovně po chodbě. Už vlastně ani nevím, kdy odsud Charlotte odešla, jaksi jsem jí nevěnovala pozornost.

„Nebojím! Jaká je tedy tvá nabídka?“ propichovala jsem ho pohledem skrz na skrz.

„Když vyhraju, půjdeš na náš oslavný večírek na mou počest a když vyhraješ ty, tak ti věnuji jeden z mých úžasných polibků po kterém touží každá holka na škole,“ egoisticky navrhl a druhou rukou si prohrábl své světle bílé vlasy.

„Každá očividně ne,“ prskla jsem. „Když vyhraju já, tak mi dáš pokoj a do konce roku mi budeš dělat úkoly do hodin přeměňování,“ vypadlo ze mne.

Asi se teď divíte, proč bych od něj chtěla úkoly na takový předmět?

Přeměňování jednoduše není jedním z předmětů v kterém nejvíce vynikám a profesorka McGonagallová má vyžívání v tom dávat studentům každou hodinu úkoly. A protože Malfoy není až tak blbý, tak bych ty úkoly takhle mohla mít vyřešené na celý pátý ročník.

„Vyber si jen jedno,“ namítl.

„Tak to s těmi úkoly, protože ty bys mi nikdy nedal pokoj.“

Popravdě to bylo taky kvůli tomu, že jsem nechtěla přijít o ten malý zájem, který mi jako jediný z celé školy věnoval. Vtipný, že pro ostatní kluky jsem neviditelná, ale pro zmijozelského prince ne.

„Platí,“ pozastavil se v chůzi, aby dal ruku z mého ramene pryč a druhou zvedl v náznaku uzavření dohody.

„Platí,“ zopakovala jsem a přijmula jeho ruku s kterou trochu zatřásl.

Po jeho ledovém doteku mi tělem opět projel ten známý příjemný pocit, který nevím odkud se bral.

„Budeš litovat, Izzo,“ sebevědomě prohlásil.

„Uvidíme,“ zašklíbla jsem se a vzpřímila hlavu.

Toho si všimnul a mé gesto s úsměvem ve tváři musel zopakovat. Až na to, že on to nepotřeboval. Už tak byl vysoký dost.

Mou dlaň následně pomalu pustil a s úšklebkem na rtech si to odkráčel směrem odkud předtím i přišel. Po jeho odchodu jsem se rozhlédla na chodbě ve snaze najít svou kámošku, ale zjistila jsem, že ty zrzavé výrazné vlasy se nikde v mém okolí nenecházely.

Prostě mě tu s ním nechala a teď jsem očividně uzavřela nejhorší dohodu jakou jsem mohla. Tedy ne, že by mi vadilo jít do zmijozelské společenky, jelikož i přes všechna jejich pravidla o tom, že si tam nemají tahat jiné koleje, jsem tam po tři roky bez problémů chodila. S Dracem jsme totiž ty tři roky trávili skoro každou minutu dne spolu a znali tím lépe toho druhého než on sám.

Spíš jsem se ale bála toho, co by se v té společenské místnosti mohlo stát...