Killing Me To Love You

•58. Kapitola•

„Mám chtít vědět, co se stalo?“ dotázal se Snape, když jsem seděla na jeho posteli s napřaženou rukou, kde se vyjímala rána, která přestávala krvácet.

„Ne,“ zakroutila jsem v nesouhlas a ihned na to sykla, protože mi na ni dal nějakou chladivou mast. „Smrtijedské problémy, nic závažného,“ odvětila jsem následně i přesto, že jsem se zapřísahala, že to nikomu neřeknu.

Severus Snape, ale nebyl pro mě jen tak leckdo. Kdybych někomu musela svěřit svůj život, tak by jím byl on. Ne rodiče nebo Draco, jen on. To Severus tady vždy pro mě byl a částečně mě i vychoval. Brala jsem ho víc jako rodinu než kohokoliv jiného a mohla si být jistá, že jestli mu něco řeknu, tak to hned všem nevyžvaní.

„Jaké problémy?“ odešel zpátky k jeho kufru a rozeznala jsem dle cinkání skla o sebe, že se v něm přehraboval mezi lahvičkami lektvarů.

„Mám hypotetickou otázku,“ odpověděla jsem zamyšleně s pohledem k zemi, abych na něj tuhle informaci okamžitě nevyvalila. Jen na mne kývl ať pokračuji a já teda s hlubokým nádechem opravdu pokračovala: „Jen hypoteticky. Jak moc velká možnost je, že by náhodou někdo utekl z Azkabanu?“

Po mé otázce Snape ztuhl v pohybu a zaraženě na mě zíral: „Hypoteticky?“

„No,“ přikývla jsem, byť musel tušit, že kdyby se to nestalo, tak se na to nezeptám.

„Teď když je zpět Pán Zla, tak je možné všechno,“ přešel zpátky ke mne s lahvičkou zeleného lektvaru. „Kdo ti to udělal?“ kývnul hlavou na ruku a podal mi léčivý nápoj na vypití.

„Řekněme, že hypoteticky strýc Draca není v Azkabanu,“ vypila jsem najednou celý obsah, jelikož vím, že čím déle to budu mít v ústech, tím víc se mi bude zvedat žaludek. Lektvary nejsou moc chutné.

„Strýc?“ nechápal.

„Nevlastní strýc, Rodolphus Lestrange,“ přiblížila jsem mu a vzpomněla si na šílený úsměv, po čemž jsem sebou cukla.

„Co by po tobě chtěl Rodolphus Lestrange?“ usednul si vedle mne na postel a předložil mi další lektvar.

„Zase to s tím, že se mám držet od Draca dál. Nechápu moc proč to řešil on, ale po tomto,“ ukázala jsem na ránu ve tvaru L. „...se mu vyhýbat budu,“ dokončila jsem rozhodnutě větu.

Lucius mě tolik nepřinutil, abych se držela dál od jeho syna, ale manžel sestry jeho manželky mě k tomu donutil během chvíle. Jeho pomocník měl totiž přístup do Bradavic a nějakou shodou náhod byl vždycky u nás. Bylo mi jasné, že odteď budu mít osobního pronásledovatele a z tohoto důvodu radši Lestrange pokoušet nebudu.

Vyjádřil se dost jasně. Zabil by Charlotte. A já nechci mít na rukou krev mé kámošky, s níž se přátelím od prvního ročníku.

„Vždyť s Dracem nemá skoro vůbec nic společného. Ani se neznají,“ zamyslel se černovlasý učitel.

„Myslíš, že to nevím? Nechápu, proč se o něj zajímal. Vlastně o nás,“ šeptla jsem poslední větu s pohledem k zemi.

Žádné nás už totiž nebude.

Bude jedině nás jako přátelé, ne jako doteď.

Na jednu stranu bych byla i raději kdyby se mezi námi nic nestalo, pak bych aspoň nevěděla, o co přicházím, ale teď? Teď jsem to věděla kvůli tomu, že jsme se o mnohokrát sblížili jako nikdy předtím.

Ale měla jsem z té osoby se smrtijedskou maskou strach. Obrovský strach. To on mě děsil nejvíc a nebýt jeho, tak bych nejspíš v Bradavicích s Dracem normálně byla. Přeci jen nemohl by se to od nikoho dozvědět, pokud ve škole nikoho nezná, což pochybuji, když byl čtrnáct let ve vězení. Ale ta strašidelná osoba s uměním se přemisťovat kamkoliv všechno měnila.