Killing Me To Love You

•57. Kapitola•

Probudila jsem se v posteli v Manoru a už málem skákala radostí, že to byl jen sen. Avšak když jsem se posadila, tak jsem zavadila o svou levou ruku a nahlas sykla. Bolest mi projela celou rukou od zranění a pohlédla jsem na přesné místo, kde to zabolelo nejhůř.

Stále jsem na sobě měla šaty ze včerejší večeře s dlouhými rukávy, přes něž prosakovala rudá skvrna na mém předloktí. Ihned mi tím stoupla panika a adrenalin v těle, až jsem se nezvládla uklidnit.

On to nebyl sen.

Rukou jsem si prohrábla zašpiněné vlasy a pomalu jsem to všechno pobírala. Bohužel ta bolest, když jsem pohnula pokaždé omylem rukou, byla nesnesitelná, takže jsem se musela natáhnout k mému stolku, na němž ležela má milovaná hůlka, kterou po tomto zážitku nikdy z ruky nepustím. Ani na rodinné večeře.

Rukáv jsem si vytáhla vzhůru, čímž jsem odhalila bolestivou ránu a jen při pohledu na ni se mi motala hlava. Nesnášela jsem pohled na vlastní krev a to co se mi nacházelo na ruce obsahovalo hodně krve.

„Ksakru,“ špitla jsem a dlaň u druhé ruky si přiložila k ústům, abych nezačala omylem zvracet. Cizí krev mi nevadila, ale pokud šlo o mou, tak jsem se dokázala složit během pár sekund.

Po chvíli co jsem měla zavřené oči a nedívala se na to, jsem pobrala všechny své síly a s hůlkou poslepu pronášela formule na uzdravení.

Ale vzápětí jak jsem se poohlédla zpátky na ruku, v cíl si zkontrolovat jestli to zabralo, tak rána vypadala úplně stejně jako předtím.

„Já ho zabiju,“ naštvaně jsem bouchla do peřin se zrychleným dýcháním a hůlku radši upustila z ruky.

Znamenalo to totiž jediné: použil na mě nějaké kouzlo, na něž jsem protikouzlo neznala anebo bylo příliš silné, kvůli čemuž jsem zranění nedovedla uzdravit.

Po pár dlouhých minutách jsem odhodlaně vstala z matrace a dokráčela do koupelny, kde jsem doufala, že byl nějaký obvaz. Sice nevím, proč by v tomhle domě měl být, když se rány většinou dávaly zacelovat kouzly, ale nyní by mi byl k užitku.

Šťastnou náhodou tam ležel v poličce a trochu jsem si oddechla. Navlhčila jsem kapesníky, s nimiž jsem došla až k záchodu se sklopeným prkýnkem, na který jsem si sedla a i když jsem nechtěla, tak jsem se musela dívat na úraz, z jakého neustále tekla krev. Seschlou krev jsem se snažila šetřít, u čehož jsem párkrát odvrátila pohled, abych si zavřela pusu a neudělalo se mi nevolno.

„L. Nádhera,“ znechuceně jsem přečetla písmeno vyryté v kůži.

Několikrát jsem při setírání krve bolestně vyjekla natolik, že kdybych neměla protihlukové kouzla v pokoji, tak by sem zaručeně někdo přišel a musela přestat ve svém počínáním. I přes veškerou bolest jsem si posléze obmotala obvaz kolem předloktí a zastavila jím krvácení.

Po tomto mém úspěšném činu jsem se opřela o studenou zeď vedle záchodu a sjela po ní k zemi na chladné kachličky koupelny.

Usilovala jsem si lépe vzpomenout na něco, co bylo trochu vidět při tmě, v které mě v noci udržovali, ale na nic zásadního jsem nepřicházela. Chtěla jsem si rozpomenout na cokoliv, co by mi utkvělo v hlavě na to, kde jsem byla, akorát myšlenky se mi nakonec ucílily na něčem jiném. Spíš na někom. A to na mé nejlepší kámošce, o níž jsem se bála, jelikož jsem nevěděla, co s ní udělali a ani jsem nevěděla, jak moc ji tento traumatický zážitek poskvrní.

I když možná jí vymazali paměť a nic si pamatovat nebude. Ba pochybuji, že by bylo v jejich zájmu, aby po celé Weasleyovic chatrči, kde trávila Vánoce, roznesla drby o tom, že je jeden ze Smrtijedů venku z Azkabanu.