Killing Me To Love You

•31. Kapitola•

S přiblblým úsměvem jsem se rozvalovala po posteli a hladila si palcem spodní ret, na kterém ještě před pár minutami byly ty rty pro které bych zabíjela.

Když v tom najednou přilétla nadšeně do pokoje má kámoška a já stejnou rychlostí jako ona zavřela dveře, se vyhoupla do sedu.

„Neuvěříš, co se stalo!“ ve stejnou chvíli jsme vykřikly a hleděly na sebe.

„Začínej,“ pokynula jsem ji a ona se rozklepaně posadila na svou postel vedle té mé.

„On- Fred mě políbil,“ vyhrkla ze sebe hystericky nadšeně, že to stěží bylo slyšet.

Vypadalo to jakoby právě získala tu nejlepší věc na světě a úplně z toho šílela. Ale v tu chvíli jsem ji chápala. Cítila jsem se totiž naprosto stejně. Většinou jsme společně prožívaly ty stejné věci, což bylo někdy fakt zvláštní. Jak kdyby vesmír chtěl, abychom byly nejlepší kámošky a všechno prožívaly ve stejnou dobu, abychom se navzájem chápaly o to víc.

„Gratuluji,“ odpověděla jsem, když bylo ticho a sledovala ji, jak nadšeně poskakovala po posteli.

Musela k tomu zrzkovi cítit určitě něco víc než cítila k Zabinimu, protože z něho nikdy nebyla takhle moc mimo.

„Jo, co jinak u tebe?“ zaměřila se zpátky na mě, když se zklidnila a sedla si zpátky pořád plná pozitivní energie.

„No... Já, Draco, my...,“ koktala jsem ze sebe pořád otřeseně se zářícím úsměvem, jež nechtěl zmizet.

„No neke! On tě ojel?!“ vyhrkla a její pusa se otevřela dokořán.

„U Merlina, ne!“ zatrhla jsem jí její představy. „Políbil mě, nic víc,“ opravila jsem ji než by myslela ještě na něco horšího.

„No to je taky skvělý!“ nahraně vyhrkla, i když z její teorie byla víc nadšená. Je vidět na co myslí jako první. „Jaký to bylo?“ skočila ze své postele k té mé.

„Ehm... ksakru co ti na to mám odpovědět?! Políbil mě kluk do kterého jsem blázen už dlouhou dobu! Jaký by to asi mohlo být?!“ dolovala jsem ze sebe nějaké slova. „Úžasný? Skvělý? Nejlepší? Dechberoucí? Jo takovýto bylo, dechberoucí!“ došla jsem k správné odpovědi.

„To určitě muselo být, po vašem pětiletém pokukování po sobě,“ zasmála se a já na ni zúžila oči. „Co je? Ještě řekni, že nemám pravdu?“

„Pochybuji o tom, že bych se Malfoyovi líbila v ročníku od prváku až do čtvrťáku,“ vzpomněla jsem si na jeho chování ke mně a jestli to mělo být nějaké jeho nabalování, tak bylo děsné.

„Myslím si, že jo, protože vždy když se podíval na tebe, tak se rozzářil,“ zamyslela se a překvapeně jsem na ní po těch slovech pozvedla obočí. „Vážně! Očividně jeho balící schopnosti nebyly nejlepší, ale sama musíš uznat, že otravoval a urážel jenom tebe. Žádnou jinou holku nikdy tolik neštval,“ odůvodnila svůj dojem o tom, že jsem se mu líbila už dávno, což bylo nereálné.

„Urážel Hermionu pokud si pamatuji,“ namítla jsem.

„Ta je nebelvírka a je z party Harryho Pottera, to je úplně něco jiného! Navíc ji neotravoval tolik jako tebe,“ stále mě přesvědčovala a trochu se jí to vedlo.

Měla pravdu. Štval jenom mne. Žádnou jinou holku neoblboval od třeťáku tolik jako mne. Sice to nebylo příjemné a pokud opravdu v té době ke mně něco cítil, tak jeho způsob balení byl nejhorší ze všech. Urážet holku a pořád za ní dolízat s jeho nehezkými poznámkami, je asi nejhorší.

„Můžeš přestat? Už tak jsem z něho dost v hajzlu a ještě mě přesvědčuj o tomhle,“ obořila jsem se na ní a chtěla ať ty její teorie přestanou. Ona uměla dokonale zmanipulovat člověka, aby s ní souhlasil. „Spíš mi řekni ty, jaký to bylo. Přeci jen kluk se stejnou barvou vlasů jako máš ty tě nepolíbí každý den,“ konverzaci jsem zavedla zpátky k ní.

Začala mi vyprávět o dnešku, nad kterým se zcela rozplývala, kdy s ním byla v nebelvírské věži, kde se to stalo. Ale potom se zpátky vrátila ke mne a i ona chtěla vědět, jak a kde se to stalo. A tak jsem jí to převyprávěla, tak jak to bylo.

„Počkat on vás vážně vyrušil Snape?“ popadala se se smíchem za břicho po mém skončení.

Kývla jsem a má kámoška až spadla z postele, nad čímž jsem se začala smát taky. Kdyby někdo teď přišel do našeho pokoje, tak by si musel myslet, že jsme sjetý. Náš smysl pro humor nepochopil jen tak leckdo a asi i proto se naše parta nijak nerozrostla. Vždy jsme si stačily jen my dvě a nasmály jsme se více než kdyby nás bylo deset.

„Takže nejdřív vás vyruším já a potom Snape. Končím!“ dostala ze sebe při smíchu a roztažená se povalovala na zemi.

„A potom ještě někdo v kuchyni,“ dodala jsem a nad mým posledním slovem věty se pozastavila.

„Kuchyni? Jaké kuchyni?“ zbystřila a smích ji rázem přešel. „Ona je tady nějaká kuchyně? Jaktože jsi mi o tom neřekla dřív?!“ zuřivě ze sebe chrlila a viděla rudě. Pro Charlie bylo totiž jídlo láskou do konce života.

„Víš byla jsi zaneprázdněná Fredem, takže jsem neměla ani čas ti to někdy povědět,“ bránila jsem se okamžitě.

„Fajn a teď mi řekni o té kuchyni a jak jsi na ní přišla?!“ naprosto vážně se vyptávala a vypadalo to, že ji nezajímalo nikdy nic víc než tohle.

„Draco mě tam vzal. Včera,“ zavzpomínala jsem si na zvuk, který nás tam přerušil a který jen při té vzpomínce zněl děsivě.

Nevím, co to bylo a to mě na tom děsilo asi nejvíce. Nedokázala jsem to k ničemu přirovnat a už jen vzpomínka na to mi naháněla husí kůži po celém těle.

„Ten den, kdy u tebe spal?“ ujišťovala se a sedla si do tureckého sedu.

„Přesně tak.“

„Připrav se, že do té kuchyně společně zavítáme!“ upozornila mě na věc, s kterou jsem počítala už od doby, když jsem se o té místnosti zmínila.

Něco mi říkalo, že to bude pro ní nejvíc navštěvovaná místnost ze všech.

Následně jsem si dolehla do postele a chtěla si začít hrát s mou oblíbenou gumičkou, kterou obvykle nosím na ruce, ale nebyla tam. A hned jsem věděla proč.

„Já ho uškrtím,“ vyskočila jsem z postele a jen kvůli té černé věci sepínající vlasy běžela až dolů do zmijozelského sklepení.