Anything Is Wrong

31.

Část věnovaná Lee2710. Děkuju, ale knížku opravdu psát nebudu :D To radši ne.

Ještě chci poděkovat Lucinka0800.

Omlouvám se za chyby.

*pohled Lucy*

Probrala jsem se v ..... No, upřímně? Vlastně vůbec netuším kde. Přes oči mám nejspíš nějaký šátek nebo co to je, ruce mám pořád svázaný k sobě a nohy to samý. Jak se cítím? Kdybych řekla, že skvěle, vůbec nic mě nebolí a je mi snad nejlíp jak může, tak bych lhala. Když už je všechno v pořádku, tak se to zase musí pokazit. Proč se tohle děje nám? Proč mě? Nejdřív smrt rodičů, potom leukémie, pak ta nehoda a potrat a teď tohle. Proč? Na to mi nikdo neodpoví. Přijdu si jako v hodně špatném snu. Probuďte mě někdo! Možná-

,,Ale, ale... Kdopak se nám to probudil? To je dost. Už jsem myslel, že jsi nám ušetřila práci a jsi mrtvá. Aspoň si s tebou můžu trochu pohrát." Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si nevšimla, že někdo přišel do místnosti. Mezitím, co mluvil, se dostal ke mě a prsty mi přejel od čela až k puse, přes kterou mi přejel a sjel až ke krku. Postupoval přes hruď, až k prsům. Myslela jsem si, že už odejde, ale to jsem asi hodně naivní. Jeho teplý den se najednou odrážel od mého krku a ruce drtivý mé boky.

,,Řekl bych, že ten tvuj přítelíček tě nehledá. Teď jsi moje!" Už jen z toho hlasu mě mrazí.

,,Nech Justina být. Vůbec ho neznáš. Na světě není lepší člověk, než on!" Nevidím ho, ale i tak na něj mám neskutečný nervy. Za prví- unesl mě. Za druhý- Naváží se do Justina. Z ničeho nic mě začala šíleně pálit tvář. On mi dal facku?! Strhl mi šátek a já ho konečně viděla. Hnědý vlasy, rozházené do všech světových stran. Karamelové oči stejné, jako Justinovo. Jsou snad příbuzní? Určitě ne.

,,Jméno toho hajzla přede mnou už nikdy nevyslovuj!" Plivl mi do obličeje a odešel. Sedím svázaná na židli, po tvářích se mi spouštějí slzy, pálí mě tvář jak čert a hlavně....všude samá tma. V místnosti není jediný okno. Ještě než odešel, jsem si stačila všimnout, že je tady jedna manželská postel. Nic víc. Chci domů. Chybí mi Elis, Justin. Jeho obětí, jeho hlas, jeho uklidňující slova, jeho oči, jeho úsměv, jeho vůně. Chybí mi ON. Během chvíle se zase otevřely dveře a v nich stál on s rukama za zády. Pohltil mě strach a v očích mě opět začaly štípat slzy.

Znáte ten pocit, když nevíte co čekat? Když nevíte, co bude dál? Když jste úplně zoufalí? Chcete, aby všechno co se děje byl jen sen, ale moc dobře víte, že se to opravdu děje? Tak přesně tak se cítím. Život není pohádka, život je krůta realita a občas je potřeba se s ním poprat.

Omlouvám se, že je krátká, ale chtěla jsem to takhle ukončit. Stejně jako minule - ten, kdo napíše nejhezčí komentář má věnovanou další část ;)

#Michelle

Doporučuju přečíst story "Noci s nepřítelem". Opravdu úžasná je <3