Anything Is Wrong

23.

Wow :o děkuju jste úžasný. Něco málo reads a už jich mám 1000. Děkuji.

Příjemné čtení ;)

*Pohled Lucy*

Ptáte se, jestli je pravda to, co se říká o smrti? Že vidíte na konci tmy světlo? Teď vám to můžu potvrdit. Ano, je to pravda.

Stála jsem ve tmě a za sebou jsem najednou slyšela hlas, který mě volal abych tam šla. Pomalu jsem se otočila a na konci se ve světle rýsovala nějaká osoba. Rukou mi naznačila, abych šla za ní. Nejdřív jsem nechtěla, ale něco mě tam táhlo. Po pár krocích jsem ji poznala. Máma. Okamžitě jsem se rozeběhla a když jsem byla skoro u ní zastavila mě.

,,Mami. Co tady dělám? Jsem mrtvá? Kde je táta?" po tvářích mi začali stékat slzy.

,,Zlatíčko uklidni se. Táta sem nemohl, ale ty se musíš rozhodnout." Její hlas byl tak klidný. Ani jsem nepřemýšlela a hned řekla

,,Chci zůstat tady."

,,Lucy rozmysli si to. Je ti skoro 20. Máš malou ségru. Kdo se o ní postará? Co Justin? Ty ho nemiluješ?" Až teď jsem si začala uvědomovat co řekla.

,,Mami počkej. Ty jsi taky měla na výběr? Mohla jsi ještě žít? Proč si chtěla umřít?"

,,Lucy, měla jsem na výběr. Ale táta ne. Tomu už se nedalo pomoct. Věděla jsem, že ty i Elis to zvládnete, ale já chtěla být s tátou. Odpusť mi to. Pojď se mnou něco ti ukážu."

Vzala mě za ruku a někam jsme šly. Najednou jsme se objevily u nás doma. Myslím tím teď u mě, Justina a Elis doma. Elis plakala a Ryan jí měl na kolenou a houpal s ní ze strany na stranu, aby se uklidnila.

Zase mě zatáhla a ruku a my se objevily v nemocnici. Ležela jsem na posteli jako tělo bez duše. Počkat, já teď vlastně skoro jsem tělo bez duše. Vypadala jsem strašně. Byla jsem připojena na různé přístroje a byla bílá jako stěna. U postele seděl Justin a něco šeptal.

Koukla jsem se na mamka a ta přikývla. Postavila jsem se za Jusse a poslouchala, co říká.

,,Lucy. Probuď se prosím. Já to bez tebe nezvládnu. Už teď jsem na dně. Prosím." Poprvé jsem ho viděla brečet. Oči měl červené a napuchlé. Je mi jasné, že udělám vše pro to, aby jsem ho takhle už nikdy neviděla. Pohladila jsem ho po rameni a on se lekl a otočil, jakoby to cítil.

,,Zlatíčko musíš se rozhodnout." Přešla jsem k mamce a byla rozhodnutá.

,,Promiň mami, ale zůstanu s Elis a Justinem."

,,Rozhodla ses dobře. Elizabeth tě potřebuje a Justin tě strašně miluje. Pohlídám vás. Miluju tě."

,,Já tebe taky mami. Pozdravuj tátu a řekni mu, že ho miluju. Prijdu za vámi, ale ne teď." Ještě jsem ji objala a ona se mi začala pomalu ztrácet. Otočila jsem se a šla na konec tunelu, kterým jsem přišla. Snad jsem se rozhodla správně.

*pohled Justina*

Bavili jsme se, smáli se ale divil jsem se, že se Lucy ještě nevrátila. Je pryč už hodinu a půl. Najednou mi začal zvonit mobil, tak jsem odešel do kuchyně, abych měl klid.

Já: Ano?

Neznámý: Dobrý den, jste Justin Bieber?

Já: Ano. A vy jste?

Neznámý: Tady nemocnice, právě jsme přivezli Lucy Hopkins. Měla autonehodu.

Já: Panebože. Hned jsem tam.

Ani jsem je nenechal nic říct a hned to típnul. Rychle jsem si oblíkl bundu a běžel do obýváku.

,,Hej postarejte se o Elis. Přespěte tady. Nevím kdy se vrátím. Pa princezno."

Když jsem si obouval boty, přišla za mnou Emily.

,,Justine, co se stalo?"

,,Lucy je v nemocnici. Měla nehodu."

,,Tak ať je v pořádku. Hlavně jeď opatrně." Objala mě a já vyjel jako o závod.

Cestou jsem pořád myslel na Lucy a na dítě. Snad budou oba v pořádku.

*v nemocnici*

Přiběhl jsem k prvnímu doktorovi, kterého jsem viděl a hned se ho ptal.

,,Jsem Justin Bieber. Snoubenec Lucy Hopkins. Kde je? Jak je na tom?" Doslova jsem šílel.

,,Uklidněte se pane Bieber. Před chvíli jsme ji převezli na pokoj. Je po operaci. Měla silný otřes mozku, pohmožděná žebra, zlomenou ruku a nějaké šrámy. Bohužel ale dítě nepřežilo."

Panebože to snad ne. Když jsem byl šťastný, že je těhotná a začali jsme si užívat, tak potratí? To je zlej sen. Probuďte mě prosím!

,,Můžu za ní?"

,,Ano, pokoj 132."

Když jsem přišel do pokoje a viděl Lucy, jak tam bezvládně leží, rozbrečel jsem se. Nikdy jsem kvůli holce nebrečel. Dokonce ani ne kvůli Jennifer. Při pohledu na Lucy se mi zamotala hlava. Všude měla nějaký hadičky. Sedl jsem si k ní a vzal si její ruku do své. Palcem jsem pořád přejížděli po hřbetě ruky. Po tvářích mi pořád stékaly slzy.

,,Lucy. Probuď se prosím. Já to bez tebe nezvládnu. Už teď jsem na dně. Prosím."

Najednou jsem cítil něčí ruku na mém rameni. Otočil jsem se, ale nikdo tam nebyl. Už šílím.

Seděl jsem u Lucy asi dvě hodiny a pořád na ní koukal a cítil slzy, stékající po mých tvářích. Proč se tohle muselo stát zrovna ji? Pozoroval jsem jí a najednou přístroj, který měřil tep srdce, začal pípat. Okamžitě tam bylo plno sester a doktorů. Vyhnali mě ven, ale viděl jsem jak ji oživují. Celý svět se mi motal a já už se ani neudržel na nohou. Sjel jsem podél zdi a dopadl na studenou zem. Hlavu jsem si dal do dlaní a nechal dalším slzám volný průchod. Nešlo je zastavit. Tady je důkaz, že i chlapi mají city, srdce a taky dokáží brečet. Lidé kolem mě procházeli a dívali se na mě jako na blázna. Ale oni nejspíš nevědí, jaké to je, když nevíte co se děje, když nevíte, jestli osoba, kterou tolik milujete a udělali by pro jste ní cokoliv přežije. Ten pocit nepřeju nikomu. Zjednodušeně řečeno, je to jako kdyby vám někdo zabodl nůž do srdce a ještě tam s ním kroutil.

Dveře od pokoje se otevřeli a já byl hned na nohou. Ani nevím jak jsem to tak rychle dokázal. Modlil jsem se aby byla naživu.

Omlouvám se za chyby.Pospicham do školy. Tak co? Měla jsem ji napsanou delší ale chci vás napínat :p Přežije? Čím víc votes tím tady bude další dřív.

#Michelle