Anything Is Wrong

2-29

Omlouvám se, že je krátká, ale musím se učit.

Část pro @Maila_Tea

Procházela jsem se chodbou sem a tam a počítala minuty. Připadalo mi, že tam čekám snad sto let. Ruce jsem měla spojené a mnula si je. Obklopovala nás zima a pouze světlo, které vycházelo ze zářivek. Ohlušující ticho zaplavilo chodbu a jediný zvuk, který byl slyšet, bylo jednou za čas Samovo pokňournutí.

,,Pojď si sednout." Naléhal na mě už po několikáté Justin, ale já ho nedokázala poslechnout. Seděl na plastové nepohodlné židli a choval spícího Sama. Jeho ruka vystřelila směrem k mé a já se jí chytla.

,,Nemůžu sedět, když vím, že mi operují sestru, která je na tom dost bledě. A ještě k tomu je to moje chyba." Přeskakovala jsem očima mezi Justinem a Samem a nakonec pokroutila hlavou. Frustrovaně jsem si rukama vjela do vlasů a znovu se rozešla.

,,Není to tvoje chyba. Nemůžeš za to, že to auto jelo tak rychle." Snažil se mě uklidnit, ale nepomáhalo to. Pořád jsem před očima měla tu chvíli, jak Ellie, moje malá sestřička, letěla vzduchem. Její bezvládné tělo, jak leží nehnutě na zemi.

Sammy začal plakat, tak jsem si ho vzala a uklidňujíc ho hladila po zádech. Jeho hlavička byla opřená o mé rameno a s jednou ručkou si hrál s mými vlasy. Na zádech jsem pocítila teplou Justinovu ruku a to mě donutilo se zastavit. Jeho silné paže se omotaly okolo mého pasu a hlavu položil na mé druhé rameno.

,,Dopadne to dobře. Pamatuješ, co jsem ti říkal? Musíš věřit. Ellie je naše zlato, je silná, ona to zvládne. Ale budu potřebovat i nás. Nestresuj se. Sam je z toho pak taky nesvůj." Šeptal mi do ucha a jeho mentolový dech se odrážel od mé pokožky. Každé jeho slovo mi dodávalo sílu. Dodávalo mi sílu v tom, abych to nevzdávala.

,,Děkuju, že tu jsi. Miluju tě." Otočila jsem se čelem k němu a snažila se usmát, jenže v této situaci by to nedokázal asi nikdo. Jeho dlaně chytily mé tváře a hluboko se mi zadíval do očí. Pomalu se začal přibližovat, až se zastavil těsně u mého obličeje. Dech se mi i po dvou letech, co jsme spolu, začal zadrhávat. Očima přeskakoval z mých očí na má ústa a následně se pomalu nahl. Jeho rty se dotkly mých, kde zůstaly chvíli položené. Opakovala jsem jeho pohyby a snažila se nemyslet na nic jiného, než na Justina. Naše rty do sebe tak perfektně zapadaly jako kousky obrázku, když skládáte puzzle.

Probudila jsem se zkroucená na židli zrovna ve chvíli, kdy ze sálu vyšel doktor, který se netvářil moc šťastně. Během vteřiny jsme s Justinem oba byli na nohou a čekali na doktorova slova….