Anything Is Wrong

2-30

Věnováno všem, kteří u minulé části dali vote. Miluju vás lidi.

*Po měsíci*

Ležela jsem na posteli a vedle mě ležel Sam, který usnul teprve před pár minutami. Cítila jsem Baddyho hlavu na mém pase a to, jak jeho skleslé oči sledovaly Sama. Po celý měsíc je smutný. Člověk si řekne, že je nesmysl, aby byl pes smutný z něčeho, co se stalo, ale opak je pravdou. Chybí mu Ellie, stejně jako nám všem. Už měsíc je v kómatu. Doktoři ji sice zachránili, ale pořád je v ohrožení života.

Měsíc. Tak dlouho jsem s ní nemluvila. Měsíc se domem neozývá její šťastný hlas. Tak dlouho neskočila Justinovi na záda, když někam šel. Tak dlouho mi neřekla dobrou noc a nedala mi pusu na dobré ráno.

,,Zlato, za půl hodinky pojedeme." Nakoukl do ložnice Justin a potichu za sebou zavřel dveře. Jemně, tak abych nevzbudila malého, jsem přikývla a políbila Sama na hlavičku. Pohladila jsem Baddyho po hlavě a opatrně vstala. Poupravila jsem si kalhoty, které jsem nosila před těhotenstvím  a šla do Samovo pokojíčku pro jeho oblečení. Během toho měsíce jsem zhubla do mé normální velikosti, což je dobře, protože si nemusím kupovat všechno nové. Do ruky jsem vzala maličké tmavé kalhoty, bodýčko a proužkovaný svetřík a šla zpátky do ložnice, kde si Justin hrál se Samovo prstíky.

,,Oblékneš mu to? Já musím zbalit tašku." Podala jsem všechno oblečení Justinovi, který příkývl a pustil se do převlékání. Bylo vidět, jak se snaží, aby ho nevzbudil, což se mu taky povedlo. Za ten měsíc se naučil, co má Sam rád, co ho uklidní a co všechno může dělat, a přesto ho nevzbudí.  Kolikrát jsem se v noci vzbudila na Samovo pláč, ale Justin vždy bez řečí vstal a buď mi ho podal, nebo si ho vzal do náručí a šel i s ním do kuchyně, kde mu ohřál mléko a nakrmil ho. Samozřejmě to nebylo každou noc, ale dvakrát do týdne určitě. V životě by mě nenapadlo, že bude takový skvělý táta a jsem mu za to vděčná. Ostatní chlapi by všechno nechali na matce, ale Justin ne. Kolikrát si Sama i vezme a jde s ním a Baddym ven, jen proto, abych měla chvíli klid.

,,Volala mi Pattie, Justine, abychom se tam pak stavili a pozvala nás na večeři. Chce vidět Sama a děti tě už taky dlouho neviděli." Mluvila jsem na něj mezitím, co jsem dávala do tašky plenky, náhradní oblečení a nějaké chrastítko.

,,Neříkala co je k večeři?" Obvyklá Justinova otázka je zpátky. Silně mi připomíná Sama. Oba by pořád jen jedli. Cestou ke skříni jsem mu odpověděla, že ne, slyšela jeho zakňourání a následně vzal Sama do ruky. Oblékla jsem si lehký svetřík a na postel položila přenosnou sedačku.  Sledovala jsem Justina, jak do ní položil spícího Sama a následně si přes hlavu převlékl mikinu.

Sledovala jsem míhající krajinu, která se ponořila do tmy a myslela na mou malou sestřičku. Její slabé tělo leželo pořád stejně a její stav to samé. Byli jsme u ní snad dvě hodiny a nic se nezlepšilo. Jediná dobrá věc byla, že se nic naopak nezhoršilo. 

Na své ruce jsem pocítila Justinův dotyk a následné propletení našich prstů. Měla jsem divný pocit už od doby, kdy jsme odjeli z nemocnice, ale snažila jsem se ho nevnímat. Snažila jsem se o to, až do této doby, kdy se to stupňovalo. Na prsou jsem měla tlak, hlava mi duněla a pohltila mě úzkost. Každá vteřina se zdála horší.

,,Děje se něco? Celá se klepeš. " Přerušil klidnou hudbu, která hrála v autě, Justin a v jeho hlase byla nervozita.  Měl pravdu. Ruce se mi klepaly, nohou jsem klepala o zem, čehož jsem si všimla až teď. Má mysl mě nutila skontrovat Sama a částečně mě uklidnil až pohled na jeho klidný spící obličej.

,,Nevím. Mám divný pocit. Zastav prosím." Počkala jsem, až auto úplně zastaví a když se tak stalo, vyletěla jsem z něho rychlostí blesku. Nohy mě udržely pouze pár minut a pak vypověděly službu. Mé tělo se skácelo k zemi jak pytel mouky. Slyšela jsem v hlavě hlasy, které jsem nedokázala rozeznat. V jedné chvíli jsem měla pocit, že slyším mamku. V druhé chvíli zase Ellie. Nedokázala jsem to však určit na jisto. Kolem mého těla se omotaly Justinovy ruce, které mě vytáhly na nohy.

,,Lucy, uklidni se. Dýchej. Co se děje?" Jeho hlas mi zněl okolo těch dalších, které jsem nedokázala určit. Dlaně jsem si dala před obličej a následně se opřela o Justinovu hruď. Chtěla jsem utéct, schovat se před tím. Ale nevěděla jsem jak. Justin se semnou houpal ze strany na stranu se snahou uklidnit mě, což ale nepomáhalo. Hruď se mi svírala, měla jsem strach. Úzkost ovládala mé tělo. Kolem nás neprojelo za tuto doby žádné auto. Chlad pohlcoval naše těla a studený vzduch začal foukat z každé strany. Na obzoru byly vidět blesky, na které byly během pár vteřin hromy jako odpověď.

Justin mi šeptal uklidňující slova, ale on nevěděl, jak se cítím. Nevěděl, jaký strach a úzkost pohltil mé tělo a nevěděl, co to způsobilo. Nevěděla jsem to ani já. Byla jsem zmatená. Cítila jsem, že je něco špatně, ale nedokázala jsem určit, co to je. Měla jsem pocit, jakoby tu s námi byl ještě někdo další, ale když jsem se ohlídla, nikoho jsem neviděla.

Mé nohy se pohnuly důsledkem toho, že se Justin i se mnou rozešel směrem k autu. Pořád byl ve stejné pozici, což byl i důvod toho, že jsem se opět neskácela k zemi. Opatrně otevřel dveře od auta a druhou rukou mě pořád pevně držel. Pomohl mi sednout na místo spolujezdce a uklidňujíc mi rukou přejížděl přes záda.

,,V pohodě?" Zeptal se, ale já mu nedokázala odpovědět. Nemohla jsem říct, že ano, jelikož to nebyla pravda. Místo toho jsem se podívala do jeho vyděšených očí a viděla v nich strach. Strach o mě. Nevěděl, co se děje a nevěděl, jak mi pomoct.

,, Odvezeš mě do nemocnice, prosím? Chci za Ellie." Zašeptala jsem, jelikož jsem nedokázala mluvit víc nahlas. Věděla jsem, že by se mi v polovině věty zlomil hlas.

,, Pojedeme tam zítra, miláčku. Musíš se teď hlavně vyspat." Řekl rozhodně a já chtěla protestovat, jenže než jsem stihla cokoliv říct, zabouchl dveře. Sledovala jsem jeho ladné kroky, jakými obcházel auto a následně si sedl za volant. Nohy jsem si položila na sedačku a ruce kolem nich omotala. Hlavu jsem si položila na kolena a snažila se vypořádat s úzkostí, která pořád neopustila mé tělo.