Anything Is Wrong

2-21

Část pro @Zdenka6

@SabrinaBieberCz Ty jsi blázen :D Ale díky tobě je část. Pobavila jsi mě. 

1.3.2014

Mé oči jsou opět upřené na hodinách a hypnotizují je. Za tuhle noc jsem vzhůru už po páté a to jsou teprve tři hodiny ráno. Nemůžu spát, pořád se jen převaluju ze strany na stranu nebo koukám na Justinův klidný a bezstarostný obličej. Jeho svalnaté ruce jsou omotané okolo mého pasu a položena na břiše.

Pomalu jsem ze sebe sundala Justinovu ruku a vylezla z postele. Nohy nateklé, bolavé a opuchlé. Připadám si jako Shrek, kterého popíchalo vosí hejno. Malý už přes hodinu kope jak o život a každé kopnutí je silnější než to předtím.

Mé nohy automaticky směrovaly k postýlce, o kterou jsem se musela na chvíli opřít, jinak bych nevydržela stát. Být těhotná není žádná legrace a navíc, když už pár dní přenáším. Doktor říkal, že je to normální, ale i tak se porodu každým dnem obávám čím dál tím víc.

Ptáte se, co Cody? Nesešla jsem se s ním. Nemohla bych ho vidět… Přeci jen na něj nemám ty nejlepší vzpomínky. Ani slyšet bych ho nemohla. Už jen z jeho hlasu mi naskakuje husí kůže a při vzpomínkách, se mi dělá špatně. Je to už skoro rok a já tomu pořád nemůžu uvěřit. Nechci uvěřit tomu, že se něco takového stalo. Na těle mám ještě pár jizev, které sice nejdou normálně vidět, jelikož jsou pod oblečením, ale přesto tam jsou. To je to, co nikdy nezmizí a vzpomínky na to pořád bolí.

Před očima se mi kolikrát objeví obličej Jasona. Jeho pořád naštvaný výraz, který touží pouze po jednom - zničit mě. Jeho radostný obličej, když se ten ostrý nůž zaryl do nějaké části mého těla. To, jak si užíval ten pocit, když do mě zasunul svůj penis. Jeho nechutný dech odrážející se od mého těla kolikrát cítím a na těle mám husí kůži.

Jak člověk může být tak moc krutý? Každý má alespoň nějaké hranice, kam až může zajít, co až může udělat. Ale Jason ne. Jason McCann nemá žádné hranice.

,,Co se děje? " Rozlehl se místností Justinův hlas. I přes to, že šeptal, díky tichu jsem ho moc dobře slyšela. Do teď jsem si ani nevšimla, že mi po tvářích tečou slzy. Neuvědomila jsem si, že sedím opřená o postýlku s koleny u těla. Klepajícíma rukama jsem si setřela slzy a s menšími obtížemi se postavila.

,, Vzpomínky. " Jedno slovo. Devět písmen. Ale tolik pocitů. Tohle stačilo k tomu, aby Justin pochopil. Jeho obličej se změnil v ustaraný a rukama si promnul obličej. Rukou poklepal na místo vedle sebe, kam jsem si následně sedla do tureckého sedu.

,, Nemysli teď na nic jiného, než na našeho syna. Potřebuješ nabrat síly. Malý tě bude potřebovat pořád, musíš mít síly. " Během toho, co mluvil, si položil hlavu na mé nohy a ruku opět dal na bříško. Cítila jsem, jak mu náš syn odpověděl dalším kopnutím a Justinovi se na tváři objevil úsměv. Vím, že bude skvělý táta. Jeho chování tomu odpovídá už teď a to svého syna ještě neviděl.

,,Všechno nejlepší miláčku. " Uvědomila jsem si, že už je 1.3. a prohrábla rukou Justinovy rozcuchané vlasy. Věnoval mi ten jeho tak dokonalý úsměv a rty přiložil na mé. Malý začal kopat tak, až jsem se chytla za břicho a musela se předklonit. Justin měl tvář plnou obav, jednou rukou mě hladil po břiše a druhou po zádech. Pod jeho dotykem jsem se začala trochu uvolňovat a po chvíli se mohla opět normálně opřít o čelo postele.

,,Jdu si udělat čaj. Chceš taky nebo budeš ještě spát?" Postavila jsem se na nohy a přehodila přes sebe mikinu. Dosud rozpuštěné vlasy jsem si gumičkou svázala do chaotického drdolu a čekala na Justinovu odpověď.

,,Nechci, ale přijď pak zase sem. Chci tě mít u sebe." Odpověděl ještě ranním chraplavým hlasem a lehnul si opět na svůj polštář. 

Omlouvám se, že je část krátká, ale mám toho moc. 

Co myslíte? Budou ty bolesti něco znamenat nebo ne?

Pořád platí 5+ comments do další části.