Anything Is Wrong

2-28

Část pro všechny, kteří minule dali votes nebo komentovali. Miluju ty vaše komentáře. Budu ráda, když takhle budete pokračovat i nadále. 

Tuhle část jsem psala na dvakrát, protože jsem to nezvládala. Dala mi hodně zabrat. Tak snad to oceníte komentářem s názorem :)

Stála jsem jak zmrazená na místě a nemohla se hnout. Mé srdce bušilo jako o závod a řvalo, abych tam vběhla také. Ovšem mysli mi říkala opak. Po tvářích mi proudem tekly slzy, když jsem sledovala to rychle se blížící auto. Vše se seběhlo tak rychle, ovšem mě to připadalo jako celá věčnost. Ulicí se ozýval pisklavý zvuk gum, jak se řidič snažil mermomocí zabrzdit.

Auto jelo pořád dost rychle, takže nestihl zabrzdit. I přes to, že zpomalilo, nebylo to dostatečné. Ellie letěla vzduchem jako hadrová panenka. Kočárek se převrátil na bok a po zemi klouzal několik metrů. Auto ho nesrazilo, ale tlaková vlna ho i tak odmrštila.

,,Néééé. Ellie, Same." Zařvala jsem, i když mi to nebylo nic platného a rozeběhla se do silnice. Bylo mi jedno, že z druhé strany jede další auto a že lidé na chodnících sledují celou tuhle situaci. Z kočárku se ozýval Samovo pláč a to jediné mě utvrdilo v tom, že žije. Z jedné poloviny jsem si oddechla, ale ještě tady byla Ellie, které nehybně ležela na zemi. Řidič toho auta, které ji srazilo, vyběhl ven a bežel k ní. Byl mladý a pěkný, ale to v tuto chvíli bylo to poslední, co mě zajímalo. Do náruče jsem si vzala Sama, který usilovně plakal, a pevně ho k sobě přitiskla. Na první pohled neměl žádné zranění, jen na čele měl škrábanec. I se Samem jsem se rozeběhla k Ellie.

,,Nechte ji." Odstrčila jsem řidiče a při pohledu z blízka na ní jsem se sesunula na kolena. Z očí se mi spustilo ještě více slz, než doposud, i když si nejsem jistá, jestli to bylo možné. Slyšela jsem ho, jak volá záchranku, za což jsem mu byla vděčná. Na chodnících stáli lidé, kteří sledovali celou situaci, ale nikdo z nich nic neudělal. Copak nemají nic lepšího na práci, než sledovat mladou matku, která se strachuje o své děti? Je mi jedno, že Ellie není mé dítě, ale je to má sestra, která už čtyři roky nemá rodiče.

Druhou rukou jsem objala Ellie kolem pasu a její hlavu si položila na má ramena. Začalo pršet a kapky deště dopadali všude. Houpala jsem se dopředu a dozadu, abych se uklidnila, i když to bylo k ničemu. Ellie tekla z čela krev a nedávala žádné známky života. Sam nepřestával plakat a já na tom nebyla jinak. Jestli jsem říkala, že nejhorší den byl, když mi zjistili leukémii, nevěděla jsem, že se stane tohle. Za zády jsem slyšela sirény sanitky a následně mě někdo odtahoval od Ellie. Nedívala jsem se kdo, jen jsem sledovala, jak jí záchranáři oživují. Její drobné tělo leželo na chladné zemi, a jelikož se začalo stmívat, ulici osvětlovala pouze majáky. Celá tato situace trvala snad celou věčnost, než sanita odjela.

,,Odvezu vás do nemocnice." Ozval se zamnou tichý hlas řidiče a já měla sto chutí mu dát pěstí. Místo toho jsem jen kývla a se Samem v náručí si sedla do auta, které se následně vydalo směr nemocnice.

Seděla jsem před ambulancí, kde doktor ošetřoval Sama. Podle jeho slov je v pořádku, jen má pár škrábnutí a nejspíš je v šoku, což je u takhle malinkých dětí v pořádku, ale mu nic není. Naštěstí. Nedokážu si představit, co bych dělala, kdyby skončil stejně jako Elizabeth, nebo dokonce…. Ani na to nechci myslet.

Nemocnicí se začal ozývat dupot a následně se na patře objevil Justin. Celý udýchaný a bledý běžel ke mně, kde mě objal. Držel mě tak pevně, jakoby mě už nikdy nechtěl pustit. Z celé této situace jsem se znovu rozbrečela a dopomohla tomu ještě více napuchlým očím. Deka, kterou mi sestřičky dali a která byla přehozená přes má ramena, mi vůbec nepomáhala a já se začala znova klepat. Po psychické stránce jsem na tom nebyla vůbec dobře.

,,Mrzí mě to." Šeptal Justin několikrát do mého ucha, a párkrát mi vtiskl polibek do vlasů.