Anything Is Wrong

2-25

Věnováno @smilepanda321 

Snad se bude líbit ;)

Omlouvám se za chyby

Seděla jsem na okně a sledovala noční krajinu, kterou osvětloval pouze zářící měsíc. Hodiny na komodě ukazovaly 3:46 a v celém domě byl takový klid, že by bylo slyšet i spadnutí špendlíku. Čaj, který jsem měla v hrnku, začal pomalu chladnout.

 Zrak mi padl na dopis, který stále ležel na stole. Vteřinu co vteřinu jsem měnila své rozhodnutí ho přečíst. Jedna část mě touží po tom vědět, co je v něm napsané. Ovšem ta druhá část se bojí těch slov. Bojím se, že se dozvím něco, co nechci.

,,Co tu děláš?" Lekla jsem se, když Justin promluvil. Byla jsem tak moc zabraná do svých myšlenek, že jsem ani neslyšela, že přišel. Dívala jsem se na něj, jak stál jenom v kalhotách na spaní mezi dveřma a na ruce měl Sama, který pokňourával.

,,Nemohla jsem spát. Stalo se něco?" Během mluvení jsem odnesla hrnek, který jsem položila na linku a vracela se zpátky. Justin si sedl na sedačku a čekal, až si sednu vedle něj, aby mi mohl předat Sammyho.

,,Sam brečel, a když jsem se vzbudil, nebyla jsi tam, tak jsem tě šel hledat."  Položila jsem si malýho do náručí a houpáním se ho snažila uklidnit, co se po pár minutách povedlo. Jeho spokojený výraz, když se uvelebil, byl tak roztomilý, že jsem nevnímala Justina ani to, že mi něco říkal.

,,Haló, Lucy?" Zamával mi před očima Justina a já se se zvednutým obočím na něj podívala. Seděl s nohama na sedačce otočený ke mně a hrál si s okrajem deky. Jeho gesta vyjadřovala jasné známky toho, že je nervózní.

,,Ptal jsem se, jestli se něco děje?" Napjatá atmosféra, která mezi námi byla, začala ještě více houstnout a já nevěděla, co říct. Připadala jsem si, Jako bych ztratila řeč. V hlavě jsem si vymýšlela řeč, kterou bych ho uklidnila, ale ani jedna se mi nezdála ta správná. Po chvíli mlčení a prázdného koukání do stěny, jsem pouze pokroutila hlavou a dala Samovi zpátky do pusy dudlík, který mu vypadl. Ani jediným pohledem jsem se nepodívala na Justina.

,,Lucy znám tě. Nejsem blbej a poznám, když se něco děje." Přisedl si blíže ke mně a se zájmem čekal, co řeknu. Má mysl se hádala se srdcem. Mysl říká, abych mu to řekla, že on mi určitě poradí, stejně tak, jako to udělal už mockrát. Ovšem srdce křičelo NE. Vím, že by mu to mohlo ublížit nebo dostane takový vztek, že odejde z baráku a vrátí se až někdy ráno. Jeho chování v tuto chvíli nedokážu odhadnout.

,,Nevím, jestli si mám přečíst ten dopis. Jedna část mě, se bojí a ta druhá je zvědává. Je to tak frustrující, Justine." Frustrovaně jsem si rukou projela vlasy a zaklonila hlavu dozadu, abych se uvolnila. Z očí mi samovolně začaly padat slzy a mé tělo jakoby padalo do hloubky.

Věděla jsem, že hormony budou ještě pár týdnů jako v těhotenství. Jen jsem netušila, že to bude tak moc intenzivní. Na zádech jsem pocítila Justinovu teplou ruku, jak mě hladí v pravidelném uklidňujícím tempu. Jeho rty se zabořily do mých vlasů a jeho tělo bylo ještě blíže mému. Jeho objetí bylo tak uklidňující, že jsem se do něj schoulila a neměla v plánu vyjít někdy ven.

,,Bude to tvoje rozhodnutí. Ty musíš vědět, co cítíš a jestli jsi připravená číst to. Jen prosím nezapomeň, co ti udělal. Bude to tvoje rozhodnutí, které potom už nezměníš. Nechci tě vidět trápit se. Jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat. Dala jsi mi toho tolik za ty 2 roky, jako nikdo jiný. Jsi pro mě bohyně a já tě miluju. Nemůžu se zbavit strachu, že mě jednou opustíš. Ale teď už prosím nemysli na Jasona. Miluju tě, Lucy."

Letmo jsem Justina políbila a následně se s úsměvem na tváři, i když pořád nejistá, opět schoulila do jeho pevného objetí, ve kterém jsem usnula.