Chvíle lásky | ✔️

8. kapitola | Krotitelka vlkodlaků

/2.9. 1977/

Den, kdy všichni studenti sedmých ročníků měli volno, aby mohli plánovat a promyslet svou budoucnost, byl u konce. Večeře skončila a studenti se měli odebírat do svých pokojů, aby se pořádně vyspali na jejich první opravdový školní den, kde započnou jejich studium na zkoušky OVCE.

Ovšem Stefani neplánovala zůstat na pokoji s Avou. Ačkoliv pokusy o rozptýlení ze strany Avy oceňovala, teď cítila, že potřebuje nějakou klidnou procházku po bradavických pozemcích. Měla to ráda, protože právě v noci zahlédla všechny ty tajemné tvory, kteří se ve dne schovávali.

Už dávno neřešila fakt, že se jedná o něco zakázaného. Dělala to tak dlouho, že ji nikdy nikdo nechytl a přestalo to být pro ni nebezpečné. Proto proklouzla Vstupní síní ven, rozhodila ruce do stran jako orel a zaklonila hlavu. Zaujatě se dívala na hvězdy. Čím více daleko od Londýna byla, tím více bylo nebe jasnější. A tady ve Skotsku takové hvězdy posloužily mnohem lépe, než nějaké petrolejové lampy.

„Stefani?" ozvalo se za ní. Sakra, potkala někoho na své tajné a zakázané procházce. Rychle a prudce se otočila, aby zjistila, o koho se jedná. V očích měl až nepřirozenou hrůzu a strach, vlastně v nich dívka viděla i smrt. Ruce se mu třásly stejně jako hlas; ten mladík se nezdál být sám sebou.

„Remusi, jsi v pořádku?" sáhla na něj vyděšeně a starostlivě dívka a položila mu ruce na ramena. On ovšem - snad už reflexem - ze sebe její ruce strhl. Jakmile to udělal, nenáviděl se za to. Ta holka mu chtěla jen pomoct, jen pomoct. Ale za takovou pomoc by mohla zaplatit tou nejvyšší cenou.

Byl k smrti vyděšený. Dnešní odpoledne v knihovně se mu líbilo a trávení času se Stefani mu bylo více než příjemné. Teď se mu ovšem krev hrnula do hlavy a on se snažil vymyslet, jak z téhle situace ven. Pohlédl za kopečky skotské vysočiny, měsíc ještě nevyšel. Zatím. To se ale mělo každou chvíli změnit. Za chvíli vyjde kulatý a plnohodnotný měsíc a hnědovláska spatří, co za zrůdu doopravdy je.

„Musíš jít, Stefani," poradil jí hnědovlasý mladík, který naprázdno polkl. Za hnědovlasou mrzimorkou zahlédl kopec, za kterým už pomalu vycházela jeho noční můra. Noční můra spojena s jednou konkrétní nocí v měsíci.

„Já půjdu, když půjdeš ty," stála si za svým dívka a Remus si agresivně skousl ret. Tohle je opravdový Mrzimor, pomyslel si Lupin, když si vzpomněl na přísloví, které říkala jeho maminka Hope. Nebelvír zemře pro tebe a Mrzimor zemře s tebou.

„Řekl jsem, abys šla!" zvýšil hlas, až se Stefani lekla a ustoupila o dva kroky vzad. Nedokázala přijít na to, co by se mohlo dít. Chce se jít zabít, nebo je náměsíčný a neví o tom? Jasně, že bude náměsíčný! Vzala si do hlavy, protože si vzpomněla na přezdívku, kterou mu říkají Pobertové.

„Sakra, co tady ona dělá?" ozval se hlas Jamese Pottera a Stefani začala věnovat pozornost zbytku Pobertů. James Potter věděl, že to není dobré. Zahlédl kus měsíce, jak vychází za kopci a věděl, že za chvíli se jeho nejlepší kamarád změní v krvelačnou zrůdu a roztrhá Stefani bez jakýchkoliv servítek.

„Remus je náměsíčný, věděli jste to?" nakráčela ke zbytku party a Peter se uchechtl.

„To víš, že jo, květinko," převrátil očima Sirius a pohlédl na Stefani jako na malou holčičku, která ničemu nerozumí. A také nerozuměla. „Teď si běž lehnout, my to tady zvládneme."

„Ne, já osobně ho dovedu k madame Pomfreyové," stála si za svým hnědovláska a černovlasý Black ji vzal přes rameno. Věděl, že nebyl čas. Musel ji odsud odnést, aby se nikomu nic nestalo. „Okamžitě mě pusť! Blacku! Povídám! Teď! Hned! Mě! Dej! Na! Zem!"