Bad Boys [Marcus & Martinus]

Moc otázek

„Annie, Annie!" vytrhl mě z přemýšlení křik mé nejlepší kamarádky Sam, který se rozléhal po celé chodbě. Zastavila jsem se    a počkala než mě doběhne.

„Že neuhádneš kdo s tebou bude chodit do třídy!" vyhrkla natěšeně Sam. „Dva krásní norští kluci! A ještě k tomu jsou to dvojčata! A ty víš jak zbožňuju dvojčata. Není fér, že do třídy chodí zrovna s tebou." vypískla rychle.

„Aha, tak díky, ale klidně si je nech. Mě kluci nezajímají." zasmála jsem se. „A jak vlastně víš, že jsou Noři? A vůbec, jak se tady dorozumí?"

„Stacy povídala... Mluví plynule anglicky, norsky a francouzky." zašklebila se Samantha.

Po tomto 'skvělém' rozhovoru jsme se konečně vydaly každá do své třídy.

Usadila jsem se do předposlední lavice u okna, sama jako vždy. Nachystala jsem si biologii a čekala na zvonění.

Netrvalo dlouho a se zvoněním vešel do třídy profesor s dvěma blonďatými kluky v patách.

„Třído, tohle jsou vaši nový spolužáci Marcus a Martinus Gunnarsenovi." představil je učitel.

„Ahoj, já jsem Marcus a tohle je můj bratr Martinus." usmál se a ukázal na svého bratra. „Pocházíme z malé, norské vesničky jménem Trofors. Je nám 14, rádi zpíváme a hrajeme fotbal. To je asi všechno." zasmál se Martinus.

„Kluci, jediné volné místo je tam vzadu. Jestli vám to nebude vadit, tak si můžete jít sednout." řekl profesor a ukázal na místo zamnou.

„Dobře." usmál se Marcus a spolu se svým bratrem se šli posadit za mě. Ještě než si stihli sednout, profesor už vykládal něco o sulfidech. Tipický Wilson...

Najednou jsem ucítila lehké zaklepání na svém pravém rameni. Otočila jsem se a zmateně se podívala na Marcuse a Menstruace, nebo jak se to jmenovali.

„Prosimtě, nevíš na jaké staně jsme? Tak trochu jsme to nezaregistrovali." usmál se nevinně Marcus.

„Na straně 69." řekla jsem. Oba dva vybuchli smíchy a mě až po chvíli došlo čemu se smějí. Zasmála jsem se taky.

„Marcusi, Martinusi, Annie! Ticho tam vzadu!" vykřikl profesor. Všichni tři jsme se utišili.

„Annie, pěkné jméno." usmál se mile Martinus.

„Díky." poděkovala jsem rozpačitě a otočila se zpět na profesora.

Hodina probíhala jako obvykle, strašně nudně.

"Tak co?! Jací byli?! Jsou krásní?! Sedí blízko tebe?! Co všechno víš?!" hned, jak jsem vyšla ze třídy na mě vychrlila Sam.

"Moc otázek" zasmála jsem se. "Tak ta první- Nic moc. Jací byli? Celkem fajn. Jsou krásní? Tobě by se líbili." zašklebila jsem se. "Co byla ta předposlední otázka?" zapomněla jsem.

"Sedí blízko tebe?!" nedočkavě naznačila rukou, ať pokračuji.

"Sedí přímo za mnou. Jo a nevím o nic víc než ty. I když ty už toho asi víš mnohem víc než já. Prý 'Stacy povídala'. Od kdy se s ní vůbec bavíš?!" vyjela jsem na ni.

"Klid. Bóže... Žárlíš nebo co?" zasmála se. "Neboj. S tou nic nemám. Jen je nejlepší zdroj informací ve škole. Nikdy bych tě nepodvedla ženuško." Ani to nedořekla a už jsme se obě válely smíchy. Když jsme se trochu uklidnili, šla jsem si dát věci do skříňky a po té bohužel sama vyrazila na oběd. Procházela jsem dlouhou školní chodbou, když najednou jsem zaslechla své jméno. Otočila jsem se a k mému překvapení tam stála dvojčata Gunnarsenovi.

„Ahoj Annie, kam pak jdeš?" zeptal se jeden znich mile. Myslím, že to byl Marcus.

„Na oběd." zamumlala jsem.

„A můžeme se přidat?" usmál se Martinus. Jenom jsem kývla hlavou na náznak souhlasu a šli jsme do jídelny.

Vzala jsem si tác a na něj mi kuchařka kydla nějakou žlutou hmotu. Znechuceně jsem se na jídlo podívala a šla jsem si sednout. Mířila jsem ke stolu, když v tom jsem tvrdě dopadla na zem a má hlava skončila ve žluté hmotě.

„Trapka spadla." Zasmála se povrchně Stacy. Bylo mi jasné, že za můj pád může ona. Zřejmě mi podkopla nohy.

Cítila jsem jak mě někdo zvedá ze země.

„Jsi normální!? Vždyť se jí mohlo něco stát! Proč jsi to vůbec udělala!?" vykřikl vedle mě Marcus.

Martinus se na mě podíval a starostlivě se zeptal, „Jsi v pořádku!?"

„Jojo, jsem v pohodě." zamumlala jsem zmateně. Martinus mě vedl ke stolu, když v tom jsem za sebou uslyšela hádku. Otočila jsem se a zaslechla pár vět.

„Proč jsi ji podkopla ty nohy!?" křičel rozzlobeně Marcus.

„Přestaň se ji zastávat! Ona ti za to nestojí!" vypískla Stacy.

„Ještě jednou se k Annie přiblížíš a postarám se o to aby ta hmota, které se říká jídlo skončila ve tvým zmalovaným ksichtě!" řekl Marcus. Na slova zmalovaným ksichtě dal větší důraz než na zbytek věty.

Stacy si pouze odfrkla a poraženě odkráčela z jídelny.