Bad Boys [Marcus & Martinus]

Zkažené plány

„Není ti nic?" zeptal se naštvaný Marcus, když si přisedl ke mně a Martinusovi.

„Ne, jsem v pořádku." usmála jsem se. „Děkuju." dodala jsem.

„Za co?" zasmál se Marcus. „Ta kravka si o to koledovala." zamručel. Já i Martinus jsme se zasmáli.

„Fakt díky kluci." usmála jsem se upřímně.

„Nemáš vůbec zač." usmál se Martinus. Snědli jsme "jídlo" a společně jsme odešli ke skříňkám. Zjistila jsem, že Gunnarsenovi mají skříňku hned vedle mě.

„Máš dneska čas?" Uculil se Marcus, když jsme všichni tři vyšli před školu.

„Myslím, že jo. Proč?" odpověděla jsem.

„No, že bychom zašli ven a mohla by jsi nám to tady trochu ukázat." zazubil se.

„Jasně, kde a v kolik si dáme sraz?"

„Tak o půl páté tady před školou?" navrhnul Martinus.

„Dobře tak o půl páté." Vyměnili jsme si čísla, zamávala jsem jim a vydala se domů.

„Jasně a prej, že tě kluci nezajímají." lekla jsem se, když se vedle mě objevila Sam.

„Cože? A mohla by jsi příště laskavě přijít normálně?" Zasmála jsem se.

„Ty mi jako nadáváš, že se bavím se Stacy a přitom ty jsi tady už skoro provdaná za oba Gunnarseny!" kompletně odignorovala moji otázku.

„O čem to prosimtě mluvíš, jenom jsme si s nimi povídala." protočila jsem očima.

„A co jste si jako říkali?" zamračila se Sam a založila si ruce na prsou.

„Nic zajímavýho, jen jsme se domlouvali, že jim to tady odpoledne ukážu." pokrčila jsem rameny a dál pokračovala v cestě domů.

„Děláš si srandu? Proč jsi to neřekla dřív? Jdu s váma." vypískla.

„Ne, bude to trapný. Ani je neznáš." snažila jsem se ji přimět, aby na to rovnou zapomněla.

„Sama jsi dneska ráno řekla, že je neznáš o nic víc než já." zašklebila se.

„Tak fajn, můžeš jít, ale jen pod podmínkou, že se nebudeš chovat jako idiot."

„Ano šéfe!" zasalutovala a odkráčela pryč.

Pouze jsem si povzdechla a šla jsem domů.

„Ahoj." přivítal mě nepříjemný hlas Adel. Adel je moje o rok starší sestra. Moc se nemusíme, ale když ji potřebuju je tady pro mě...

„Čau." zašklebila jsem se.

„Doufám, že jsi nezapomněla."

„Asi zapomněla. Na co?" zmateně jsem se na ni podívala.

„Dneska o půl páté máš přece jít pomoct babičce s pečením narozeninového dortu pro dědu." zamračila se.

„Co? Dneska nemůžu." pomyslela jsem na Marcuse a Martinuse. No, málem bych zapomněla, Sam jde taky.

„Ale musíš. Co máš jako tak důležitýho?"

„Jdu s kamarádama ven." zamumlala jsem.

„Tvůj problém, nějak si to zařiď." Zasmála se povrchně Adel.

„Nemohla by jsi tam zajít ty? Prosím." usmála jsem se nevinně. Adel se pouze hrdelně zasmála a zakroutila hlavou na náznak nesouhlasu. Poté vyšla do vrchního patra do svého pokoje. Pouze jsem nad tím protočila očima. Chtěla jsem jít s klukama a Sam ven, ale babičce jsem to slíbila už dávno... Z mého usilovného přemýšlení mě vyrušil telefonát. Zvedla jsem hovor a zaslechla hlas Marcuse Gunnarsena.

„Ahoj Annie, neruším?" zeptal se mile.

„Ne ani ne." odpověděla jsem.

„Máme si s sebou vzít nějaký peníze nebo tak?" uchechtl se Marcus.

„Ne, nikam se nejde." posmutněla jsem si.

„Co? Proč ne?" v jeho hlase šel slyšet smutek.

„Musím jít pomoct babičce s pečením dortu." povzdechla jsem si.

„Půjdeme s tebou." zasmál se.

„Nee." protestovala jsem.

„Ale jo. Kde a v kolik?" vyptával se. Bylo mi trapné k babičce přivést dva, dejme tomu, kamarády a říct, že přišli se mnou péct dort, ale zase jsem ho nechtěla zklamat. Babička půjde stejně nejspíš pryč a nechá nás tam o samotě.

„Ve čtvrt na pět před školou, dovedu vás k ní." řekla jsem. Poté jsme se s Marcusem rozloučila a zavěsila.

Vyběhla jsem do svého pokoje. Nevěděla jsem co mám dělat, tak jsem si jen sedla na postel a z kapsy jsem si vytáhla svůj telefon. Koukala jsem se na videa a poté projela sociální sítě. Tak jsem se do toho zabrala, že jsem si nevšimla, že už je skoro čtvrt na pět.

„Hej, Annie!" vykřikla najednou má sestra.

„Co chceš?" odsekla jsem jednoduše.

„Za čtvrt hodiny máš být u babičky." řekla Adel a vstoupila do mého pokoje, aby na mě nemusela křičet.

„Co? Kolik je?" vyděsila jsem se.

„Čtvrt na pět." sakra! Už mám být u školy. Adel na mou reakci nečekala a odešla.

Rychle jsem vstala z postele a převlékla se. Vzala jsem do ruky telefon a klíče a vyběhla jsem z domu.

Během deseti minut jsem byla před školou. Marcus a Martinus už tam stáli. S úsměvem jsem šla k nim, když jsem si všimla Sam. Kruci! Já na ni zapomněla.